Nic nemá smysl, jestliže jsem do toho nevložil své tělo a svého ducha.

Země nám toho o nás poví víc než všechny knihy. To proto, že nám klade odpor. Člověk se plně projeví, teprve když měří své síly s nějakou překážkou. Ale má-li ji zdolat, musí mít vhodný nástroj. Musí mít hoblík nebo pluh. Rolník obdělávající pole vyrve občas přírodě něco z jejího tajemství a pravda, kterou odhalí má všeobecnou platnost. Stejně tak letadlo, nástroj, vzdušné plavby, spojuje člověka se všemi odvěkými otázkami bytí.

V té nekonečné tmě signalizovalo každé z nich zázrak lidské přítomnosti. Tam u toho krbu někdo četl, přemýšlel, rozprávěl. U jiného třeba někdo zkoumal hvězdný prostor, lámal si hlavu nad výpočty o mlhovině Andromedy. U dalšího se milovali. Tu a tam probleskovaly ty ohně v krajině a chtěly být něčím živeny. I ohně tak skromné jako básníkův, učitelův nebo tesařův. Ale vedle těch živých hvězd - kolik oken bylo zavřených, kolik hvězd vyhaslých, kolik lidí spících...

Stůj co stůj se musíme pokusit najít cestu k sobě. Stůj co stůj se musíme pokusit navázat spojení s těmi ohni, planoucími tu a tam v krajině.

Letecká linka
A již tehdy jsem tušil, že všechno na světě nabývá smyslu teprve prostřednictvím určité kultury a civilizace, prostřednictvím určitého povoání. Také horalé znali moře mračen. Ale oni v něm nepřišli na tu tajemnou clonu.

Ale jak zvláštní hodina zeměpisu to byla. Guillamet mě o španělsku nepoučoval, ale sblížil mě s ním jako s přítelem. Nemluvil o vodních tocích, ani o obyvatelstvu nebo o chovu dobytka... Nemluvil o Lorce, ale o obyčejném statku poblíž Lorcy. O živém statku.O statkáři, o statkářce. A ta dvojice, ztracená kdesi v prostoru nějakých patnáct set kilometrů, usazeni na horském svahu, podobni strážcům majáku, byli ochotni přispěchat lidem na pomoc pod svým kouskem oblohy.

Mé magické povolání mi otvírá svět, kde se za necelé dvě hodiny utkám se zlými draky a s horskými hřebeny ověnečnými hřívou modrých blesků, a pak, až se vyprostím a nastane noc, vyčtu si svou cestu z hvězd.

Kamarádi
Takový je běh života. Nejprve jsme bohatli, po léta jsme sázeli, a pak přijdou jiná léta, kdy čas zničí naši práci a všechno poplení. Kamarádi nás jeden po druhém připravují o svůj stín. A do našeho smutku se pak vskrytu mísí obava, že stárneme.

Existuje jediný opravdový přepych, a to lidské vztahy. Pracujeme-li pouze pro hmotný zisk, sami si stavíme své vlastní vězení. Uzavíráme se do samoty s pomyslnými penězi, jež nám neposkytnou nic, proč by stálo za to žít.

Lidé chodí dlouho vedle sebe uzavřeni do vlastního mlčení nebo si říkají slova, která nic nevyjadřují. Objeví se nebezpečí. A tu hned podepře jeden druhého. Tu je jasné, že všichni patří k témuž společenství. Každý jako by vyrostl, když se sblíží s tím, kdo stojí vedle. Se štastným úsměvem hledí jeden na druhého. Člověk podoben propuštěnému vězni dívá se pln úžasu na nesmírnost moře.

Být člověkem znamená být odpovědný. Znamená to hanbit se nad nezaviněnou bídou. Znamená to být hrdý na vítězství, kterého dosáhli kamarádi. Znamená to cítit, že přiložíme-li svůj kamínek k ostatním, pomáháme stavět svět.