Měkoň hlohomilný

Jediný zástupce této čeledi není zaměnitelný s žádným jiným živočichem, pouze s jiným měkoněm. V kohoutku dorůstal 100cm. Pohyboval se po 4 končetinách, zbývající 4 končetiny byly specializovány podle životních podmínek. Hlava měkoně se tvarově podobala hlavě koňské, avšak tlama byla užší a zuby menší. Ušima připomínal zebru. Na hlavu pak navazoval krátký svalnatý krk.

Trup byl robustní, první pár specializovaných končetin vyrůstal hned za šijí. Tyto tzv. úchopové končetiny využíval měkoň k manipulaci s nejrůznějšími předměty, jež svíral pevně díky dvěma dvojicím protistojných prstů. Další pár končetin vyrůstal z přední části trupu a právě na tomto páru končetin se díky synantropnímu životu postupně vyvinuly výrustky podobné otvírákům na konzervy.Hrudní končetiny byly opatřeny mohutnou plovací blánou, pánevní se od zadních končetin koně příliš nelišily.

Na dorzální (hřbetní) straně trupu měl zřetelný vak připomínající baťoh, opatřený speciálním svěračem (musculus sfincter), který umožňoval bezpečné uložení rozličných věcí (např. potravin - darů od lidí). Na ventrální straně (břišní) se nacházelo místo bez srsti, které se vyznačovalo fluorescenčními vlastnostmi - lysina.

Ocas měkoně byl poměrně krátký, zakonený huňatou "bambulkou" z dlouhých chlupů. Celé tělo pokrývala hustá dlouhá srst. V zimě velmi dlouhá hustá bílá srst byla na jaře nahrazována kratším hnědě žíhaným kožichem.

Jedná se oživočicha žijícího samotářsky, avšak nebyl plachý. Každý měkoň si bedlivě střežil své teritorium, nacházející se hlavně v lesích. Čím se živil, před příchodem člověka do Bílých Karpat, s jistotou nevíme. Podle nejnovějších výzkumů jeho potravou původně byl jeřáb osterkuše. Synantropním vývojem došlo k radikálním změnám v potravě měkoně. Začal se živit převážně masovými konzervami a pivem, které dostával od lidí. Také fakt, že na konci 20. století se rapidně začal zvyšovat obsah sójové náhražky v masových konzervách, vedl ke snižování stavů měkonní populace. Silný odlov pytláky nakonec před 10 lety způsobil vyhubení měkoně hlohomilného.

Měkoní samice měla jen jedno mládě, pouze vyjímečně byly zaznamenány případy narození i tří mláďat. Říje u měkoně probíhala v květnu a žádný obyvatel Bílých Karpat si jí nemohl nepovšimnout. Samci se shromažďovali u hlových keřů, kde hlasitým řevem, podobným hluku motorové pily, lákali samice. Odtud tedy pochází název měkoň hlohomilný.

Přestože se jednalo o přátelského tvora, dovedl se účinně bránit. Nebyl-li dobře naladěn, rozsvítila se jeho lysina na břiše (viz. první část) červeným světlem. Pokud se přesto někdo odvážil k mrzutému jedinci přiblížit, hrozilo silné nebezpečí užužnutí. Zubaté tržné rány ošetřovali místní lékaři pytlákům poměrně často. Na výpravy za měkoněm se pytláci vydávali v létě a na podzim. Při stopování využívali velká holá místa na loukách, vznikajicí kyselou reakcí měkonního trusu.

Svítilo-li zelené světlo, měkoň společnost lidí vítal. Také ho místní lidé vyhledávali pro jeho moudrost a užitečnost. Například jeho dlouho srst, kterou od něj získávali výměnou za konzervy, využívali vodoinstalatéři místo koudele.

Přestože od zabití posledního exempláře uplynulo deset let, viník celé tragédie dosud nebyl potrestán. Je všeobecně známo, že se činu dopustil Franta Baladů. Baladovská mafie stále ovládá širé okolí, a proto si nikdo z místních netroufne proti nim vystoupit. Přesto se odvážili poslednímu měkoňovi vystrojit důstojný pohřeb.