Mile Brontosaurstvo, je tady. Zariovy Brontik. Pro nekoho jeste prazdninovy, pro nekoho uz skolni a pro nekoho pracovni. Z casti za to muzou prazdniny, ze toto cislo vychazi s malym zpozdenim. Snad se Vam jeho prectenim pripomenou nejen vzpominky na prozite leto, ale i na to, co jste chteli po prazdninach udelat nebo zlepsit. Takze se zhluboka nadechnete a hura do toho!

• Cestou od nadrazi Vychodna do stejnojmenne vesnicky me zaujala zahradka jednoho z domecku. Staly na ni modely nejznamejsich svetovych staveb, ktere nekdo postavil z betonu a velmi pestrobarevne ponatiral. Vzpominam si na Tower Bridge, Aifelovu vez, nebo treba na zamek Hluboka s velkym napisem Cesko. Tech stavbicek tam ale bylo mnohem vice.

• Pod hradem Strmen v Adrspasskych skalach (na hrad vede pres 300 schodu) se nachazi nejdelsi pseudokrasova jeskyne v CR. Meri uctyhodnych 1065 metru a v zime se v ni tvori uzasna ledova vyzdoba.

• Stopari nezoufejte! Po nasi zemi jezdi auto, ktera hleda stopare s velkym batohem, aby je mohlo co nejdale svezt. Overeno vlastni zkusenosti! Na situaci nic nemeni ani skutecnost, ze jeho SPZ zacina pismenem A.

• Nejvetsi dojem z prohlidky hradu Karlstejn ve mne zanechala pouze cena vstupenky. O mnoho lepsi byl pohled do 80 metru hluboke osvetlene hradni studny, kam se lze dostat i bez placeni. Ovsem naprosto uchvancancujici a monumentalni jsou obri opustene lomy asi dva kilometry za hradem, tzv. "Ameriky".

• Jeste do dnesniho dne existuje moznost objeveni pokladu pod hradem Trosky. Podle legendy je uschovan ve spletitych jeskynich pod hradem. Jeskyne se skutecne nasly, ale voda je uz davno naplavila piskem a spadanymi balvany. Cast z nich je ale pristupna. (plazenim s baterkou)

Vstavej, je tri ctvrte na ctyri", ozval se tichy sepot pred stanem. Jen velmi neochotne jsem rozlepil oci. Ovsem myslenka na to, co nas za okamzik ceka, mne pomohla ze spacaku ven.

Dest zesilil, reka hrabe v hlinenem brehu jak pominuty jezevcik. Vyplouvame a proud si nas bere nevidanou silou, strhava lode mezi skalnata vrata. Cesta zpatky neni. Takhle asi bylo Cortezovi, kdyz se dival na sve horici koraby, myslim si, visic na padle ven z lodi. taky uz musel jen dopredu. Plavba je to obrovska, skaly cni do nebe, reka zene lode do vymletych jeskyni. Vodacka duse se teteli radosti. Dokonce ani hacci nejeci hruzou, z duvodu utajeni nasi plavby bylo narizene naproste ticho.

Nedej boze se tady prevratit, nemuselo by to dobre dopadnout. Par osemetnych situaci jsme vybrali, tu posledni uz ne. Proud primackl lod bokem ke skale a nez jsme ji odervali, stahl nas pod ni. Tu jsem poznal jeho silu z vetsi blizkosti, nez mi bylo mile a byl jsem pak moc rad, ze to skoncili jen odreninami a ztratou bryli a bot.

Okolo velikonoc jsme se vydali na pruzkum. Bylo nas sest a nasim cilem byla Plesivska planina. Celovky, lano, sedaky jsme samozrejme brali sebou. Na miste nas vsak cekalo zklamani. Meli jsme co delat, abychom se udrzeli na znacce, prselo, snezilo. Vetsinu casu jsme bloudili po lesich netuse na kterem miste planiny zrovna jsme. Mapa byla k nicemu, vubec neodpovidala skutecnosti a propasti, ktere jsme nahodou nasli vetsinou presahovaly delku naseho lana. Bylo jasne, ze tudy cesta nevede.

Pred cilym ruchem na zakladne jsme v sobotni vecer utekli do stodoly na senik doufajic tam v klidny spanek.

Mali kluci na to okamzite prisli a jejich zabavou se stalo prepadavat nas, svitit nam baterkama do oci, zasypavat senem a podobne. Nadavky, hrozby ani ignorace nepomahaly. Nepomohlo ani, kdyz jsme jednoho z nich lsti chytili a totalne zlechtali, nebo jim sebrali baterku. Pak dostal Kleofas dobry napad sebrali jsme jednomu botu. Ani to je neodradilo a privedli sebou sveho psa, aby nas zakousl. (Chudak vystraseny radeji utekl.) Pak jsme slyseli jak se na tajne nas domlouvaji: "Ty zbijes tych troch a ja znasilnim tu carodejnicu!" To jsme se uz dost dobre bavili. Vrcholem bylo, kdyz dovedli z nedaleke hospody domorodce a se slovy "ubij jich, je to banda cvokov, zobrali nam topanku" mu davali do ruky tezky tram. Opily domorodec jen zmatene nechapal co po nem ti mali chteji. Smichy jsme se mohli potrhat, kdyz jsme nakonec z venku slyseli jejich slova rezignace "mama, banda cvokov nas dostala!".

Druhy den (koza Liza nas budila v sest), dokud bylo v Ardove tolik lidi, pomahali jsme ostatnim zabezpecit sutovy vchod do jedne propasti. Pri praci jsme se dobre seznamili a taky jsme ukazali, ze jsme se neprisli jenom bavit. Proste jsme si na uvod splhli.

Hodne legrace i krusnych chvil jsme zazili v Jeskyni na Kecovskych lukach. Jeji "dost tesny" vchod lezi na dne desetimetrove propasti. Slanit se dolu slo hladce. Hned v uvodu jeskyne (tak po trech stech metrech) se musi jeste prekonat bahnity polosifon a pak uz jsme se nestacili divit. Cela jeskyne je uzasna ostrym kontrastem mezi bilymi nebo pruhlednymi excentrickymi krapniky a bahnitym dnem jeskyne. Kazdy dotek steny ci vyzdoby tu zanechava nesmazatelnou hnedou stopu. Kdyz jsme prochazeli okolo zatapanych sten a krapniku, vsichni jsme si tezce uvedomovali, jak jeskyne utrpi s kazdym jejim navstevnikem. I opatrnemu cloveku obcas uklouzne noha a nechtic se dotkne neceho okolo sebe.

Peknou ostudu jsme si trhli, kdyz jsme nebyli schopni vysplhat z propasti pomoci dvou jumaru po zablacenem lane nahoru. Nakonec nas museli nasi dva pruvodci vytahnout jako pytel brambor i presto, ze jsme splhani v predchozi dny trenovali ve stodole. Holt, mame se jeste co ucit.

Kdyz jsme po tydnu odjizdeli, nejtezsi louceni bylo prave s malymi kluky. Po dobu naseho pobytu jsme se s nimi natolik spratelili, ze nas nechteli pustit pryc. Prestali nam provadet naschvaly a travili s nami hodne casu. Kleofas (dali mu prezdivku Okuliarnik) jim vypravel vtipy, oni nas taky bavili. Porad jeste slysim, jak maly Milan chodi po dvorku a na cele kolo vykrikuje "marmelaaada", (kdyz jsem se ho ptal, jestli vi, co to znamena, odpovedel "neviem"), nebo loudi nejaky vtip.

Slovensky kras byl drive vojenskym prostorem a neprovadely se zde temer zadne pruzkumy. Dnes chybi nejen penize, ale i ochotni lide, kteri by se chteli hrabat v zemi a hledat vchody do predpokladanych obrich podzemnich systemu. Jejich existence byla overena pomoci barveni vody a cekaji na sve objevitele.

Tady je i vyzva pro nas. Mame moznost pristi prazdniny prijet ve vetsim poctu a sami se pokusit o nejaky objev. Praci nam nikdo nezaplati, ale prohlidka nekterych jeskyni by mela byt dostatecnou odmenou. Okolni neprehledny teren a neznicena priroda stoji za videni, bydleli bychom v opustenem lese. Misto pro pracovni PsB jako stvorene.

Mam pocit, ze hrdinou se Jan Adam stal tak nejak mimochodem. Odpor proti cisari patril v prvni polovine 17. stoleti k dobremu vychovani ceske a moravske slechty, no a Jan Adam byl zrovna majitelem valasskych panstvi. Se samotnymi Valachy to bylo jine. Uvykli svobodnemu zivotu, vlastnili zbrane k hlidani svych stad a uherske hranice, zili tak daleko v horach, ze na ne feudalni panstvo moc nemohlo. Ovsem tento prijemny zivot se posledni dobou zacal menit k horsimu, poddanstvi se utuzovalo, rekatolizace protestantskemu lidu taky moc nevonela. Navic zurila tricetileta valka a Valasi pres kopce moc dobre videli, jak to od zdivocelych zoldaku schytala Hana, jejiz obyvatelstvo se branit neumelo. Valasi mysleli, ze to umi. Vypuklo prvni valasske povstani.

Uprimne receno, uspechy vzbourenci sklizeli hlavne ve chvilich, kdy bylo cisarske vojsko zamestnano nekde jinde. Kdyz hlavni fronta valky polevila a cisarsti se vrhli na povstalce, bylo zle. Nasledovala porazka a slib, ze uz budou hodni. Slib vydrzel do te doby, nez vojsko odtahlo. A tak to slo porad dal, az do povestneho roku 1644, kdy cisarsky general hrabe z Rottalu pojal neprilis humanni, lec logickou myslenku, ze nezbude-li nazivu nikdo, kdo by se bouril, povstani jaksi samo od sebe pohasne. A tak se taky stalo. Naivni valasske vojsko bylo zaslapano do zeme, z vesnic nezustal kamen na kameni a tech par proziravych, kteri utekli do zasnezenych hor, ztratilo veskerou chut na odboj.

Tehdy se psal srpen roku 1627. Jan Adam z Vickova zachmurene hledel z lukovskych hradeb na cisarskou presilu pod kopcem. Nedavno se vratil z emigrace ( zatimco Valasi horeli v stepanovskych stodolach, Jan Adam si uzival na dvore nemeckych knizat ) a hned takova polizanice. Sinusoida teto etapy povstani se blizila ke spodni amplitude a Lukov byl posledni hrad, ktery Valachum zbyl. A ani to dlouho nevydrzelo. Pres vsechny pochybnosti je Janu Adamovi nutno priznat alespon radnou odvahu. V beznadejnem boji se bil jako lev, marne, strela z muskety mu prinesla smrt. Jeste umirajiciho ho posledni jeho verni vynesli do skal za hradem, na nositkach z vetvi se ho snazili zachranit. Jan Adam zemrel pri uteku a udajne byl pochovan ve skalach na Drzkove. Kde presne, to uz nikdo nikdy nezjisti. Ty, kteri utekli s nim, stejne necekalo nic dobreho. Byli chyceni nekde u Vsetina a popraveni se stredovekou krutosti

Jednim z nejkrasnejsich a nejbajnejsich kopcu nejen Moravy je Hostyn. Upoutaval prichozi uz odnepameti. Prvni experimenty s zelezem zde provadeli lide slezsko-platenicke kultury, Keltove tu meli nejvetsi moravske oppidum. Zalibilo se tady i Slovanum, ceska knizata zde ve 12. stoleti budovala pohranicni opevneni. Nejslavnejsi historka se vaze k tatarskemu vpadu a obrazy a sochy, tuto legendarni udalost zobrazujici, je mozno dnes videt v hostynskem chramu Panny Marie.

Ve 13. stoleti se pod Hostynem zastavila tatarska vojska. Pred par mesici porazila v Polsku vykvet evropskeho rytirstva a ted se zdalo, ze jim nic nestoji v ceste snad az k Atlantiku. Ovsem na Hostyne zauradovala formou zazracne boure a povodne vyssi moc, tatarske hordy byly obraceny na potupny utek. O puvodci zazraku zpivaji vypraveci pisne podle toho, koho chleba prave jedi. Zbytky pohanu, prezivsich mirumilovne krestanske mise dekovaly Perunovi, katolici nedaji dopustit na Pannu Marii. Materialiste beze vsi fantazie poukazuji na moznost privaloveho deste, bourky z tepla, zemetreseni, nebo pisecne ci snezne boure. Nihiliste, historici a jini kazisveti dokonce pochybuji, ze tu kdy k jake bitve vubec doslo. Nechme je pri tom.

Navsteva Hostyna stoji za to. Kdo tak jiz ucinil, jiste potvrdi. A kdo predtim vzal do ruky turistickeho pruvodce, mozna ho zaujala mala poznamka na okraji - nekde v lese pod rozhlednou ma stat balvan s pseudohistorickymi napisy a rytinami. Cest a slava tomu, kdo se jej pokusil najit. Kdo se prodral morem kopriv na temeni Hostyna, pak sebehl prudky svah az dolu, pak se jim hnal zase zpatky. Tomu, kdo skrabal klackem mech z balvanu a rukou odhrnoval hlinu. A kdo to zkusil potreti a poctvrte, mel mozna stejne stesti jako ja.

Ale jeste pred uspesnou vypravou jsem navstivil ve vesnici pod kopcem mistni historicku. Mila pani, ochotne prerusila zavarovani rybizu a vypravela, co vi. Balvan kdysi davno videla, je na nem pry vyryt kalich, ruka a dnes uz necitelna slova. A pak prislo prekvapeni. "Vite, ja mam takovou teorii. Ten kamen oznacuje misto pohrbu Jana Adama z Vickova. Vite, kdo to byl?" Ke znalosti vudce valasskych povstalcu jsem se priznal, ale ten pohreb, ten me sokoval. "Jake pro to mate dukazy? Veskera literatura mluvi o drzkovskych skalach", ptam se. "Jen vypraveni starych lidi, jinak zadne. Stejne tak zadne nejsou ani pro Drzkovou". To jsem musel ovsem uznat.

Vzal jsem tuzku, papir a kridu a dal se do prace. Kridou zvyraznit rytiny a vrypy, pak plochu balvanu trochu zamazat hlinou, kontury tak vyvstanou zretelneji. Prekreslit je na papir, domyslet si ty cary, ktere cas uz vzal. A pak jen vykombinovat vzkaz, jez nam chtel kdosi kdysi rict. Podival jsem se na papir, plny cmaranic - a strnul prekvapenim. Ty nejvetsi pismena, vyryta primo pod kalichem, davaji jednoznacne slovo - LUKOV. Ten Lukov, odkud si tehdy v roce 1627 prinesl svoji smrt Jan Adam z Vickova. Naprazeny ukazovacek vyryte ruky smeruje nekam do housti.

Tak i Hostyn ma sve tajemstvi. Kam asi ukazuje kamenna ruka? Na co smeruje jeji ukazovacek?

19.7. Ludek, Jurin narozeniny

8.8. Kamca narozeniny

10.8. Strevicko narozeniny

17.8. Peta (Petry) svatek

18.8. Helca svatek

23.8. Martas narozeniny

17.9. Evca R. narozeniny