Variace na renesanční téma

Přemýšlivši jak začít psát, aby to nevypadalo jako jeden z mých nespočetných raportů obsahově o ničem a potřebností už zadáním k ničemu, vzpomenouce si na ranní páteční rozpoložení v den odjezdu, se pokusím dát dohromady několik řádků o psychické relaxaci na jedné fajn víkendovce s mottem:

V pátek jsme se postupně začali slézat u pekárny na Hlavním nádraží v Brně přemýšleje nad tím, v kolik půjdeme na perón - kolik lidí pojede na hromadnou jízdenku. Po následném zrychleném přesunu a nástupu do vlaku jsme se vydali za zvuků kodrcání motoráčku do Rosic. Tam už nás čekal Pepa, rozdavši nám lístečky s nápisem "Co je srdcem renesance", nás odvedl na zámek v Rosicích.

Příchodem na zámek se započalo odehrávat dobrodružství, kdy jsme se po krátkém nakouknutí do útrob zámku přenesli strojem času Leonarda da Vinciho o několik století později, kdy jsme měli dokázat nějakým způsobem, že budeme panu inkvizi-torovi, potažmo církvi, k užitku. Pravdou je, že se nám to asi moc nepodařilo, protože trojpolní systém nezabral, další už méně mírumilovné návrhy také ne... Skončili jsme v kobce, kde jsme potkali Françoisa Villona s knihou a umírajícího hladem. Po chvíli seznamovaní se nad námi naši žalářníci slitovali a donesli nám čerstvého chleba - dobrý byl.

Následoval útěk z žaláře, kdy nás začal honit a chytat inkvizitor... a my se mu pokoušeli uniknout přes různé překážky. Pravda, i inkvizitor si málem natloukl kokos (někteří uprchlíci se mu stavěli na odpor, takže předváděl gymnastiku...), ale byli jsme postupně "upalováni". Závěr úprku končil u zámecké zdi, kde jsme se tak trochu rozdělili a několik nás skončilo s Knigou v debatě nad čtením knih z monitoru - bylo to výživné... Konec nás všech byl v atomovém krytu, kde jsme měli na zeď malovat nebe zem a peklo, což byl také konec připraveného programu pro dnešní den. Po společné večeři z vlastních zásob, chválím Poldu za ty povidla, Martis za tu skvělou pomazánku z ovčího sýru s pórkem (snad jsem to nespletl...) jsme se rozpustili ve volnou zábavu, kdy Jupí přinesl hry a pár nás, s Poldou v čele, začalo zkoušet trpělivost druhých svým zpěvem. Vydrželi jsme to až do půl třetí do rána. Někteří se za našeho zpěvu odebírali k spánku do kobky, my ostatní ulehli v sále u krbu na zem...

Sobotní ráno jsme se na moje zvyklosti probudili "v poledne," kolem osmé... a bodlo to. Po čajíčku a namazaných chlebech bylo zaveleno vpřed k práci. Naše děvčata se rozdělila a odebrala stěhovat křidlice z příkopu do podkroví. Menšinová pánská část populace se jala na stejné místo po schodech transportovat "v teplých" dřevěné trámy. Polda postupně spočítal, že je těch schodů jak k nim domů, my ostatní nadávali. Pokud bylo možné trámy nosit ve třech, bylo to dobré. Když už byl větší, my ho táhli v pěti nebo šesti... zacvičili jsme si hezky...

Tato zábava, děvčat i chlapců, trvala asi do dvou hodin, kdy pro nás měla Marta připravenou krmi - povařené zelí s kmínem bez jediného očka tuku, sem tam brambor... čerstvý chléb, zelí a mrkev na syrovo... Když jsem tuto kaloricky vydatnou stravu pozřeli, začali jsme hrát hru, jejímž cílem bylo ovládnutí Itálie, na jméno si již nevzpomínám, jen vím, že pravidla byla předlouhá, souboje na nádvoří a v průjezdu také. Jelikož jsme se stále mydlili, papež se už na to nemohl dívat a poslal nás tesat sochy... Díky bohu, že jim nevyšlo to sehnání zadních gum od traktoru jako mramoru.

Jelikož nám patřičně vyhládlo, měla pro nás Marta, jako hlavní kuchař, nachystánu další krmi, tentokrát již o poznání výživnější... špagety s keču-pem. Když jsme vylízali hrnce, ešusy a misky, nedostali jsme oddech. Secvičte Romea a Julii... Děvčata hrála chlapce, chlapci děvčata a bylo veselo. Jen nám při tom secvičování neměli dávat na stůl smíchané kompoty a fůru dalších dobrot. Začali se projevovat základní lidské pudy, místo nacvičování jsme zobali a zobali... rejža Honza z nás i celkem tekl... Ale povedlo se, odehráli jsme celé dějství a Honzík nás za to odměnil. Začal nás učit renesanční tanečky doufaje, že nás to brzy přestane bavit. Přepočítal se. Ono nás to bavilo a zatraceně.... Pak to vzdal a kňučel, že už dost, a začal stávkovat. My začali vymýšlet další variace na renesanční tanečky a skončilo to hraním her a opětovným pěním za zvuku kytary... dnes jsme se polepšili, někteří šli spinkat až po čtvrté hodině.

Ráno jsme se probouzelo mezi půl desátou a desátou a zjistili, že bychom měli začít i balit a uklízet... Finálním aktem bylo vynesení rozsudku nad vrahem Pepou... než jsme ortel vynesli, stroj času nás vrátil zpět a uvedl v realitu odchodu směr vlakové nádraží. Po dojezdu do Brna jsme ještě mnozí zašli na zmrzlinu na Orlí a postupně si dali všichni pac a pusu jedouce se pochlubiti svým rodičům a na kolej.

Když jsem dojel domů, mojí drahou maminou mně bylo sděleno, že jsou usmaženy dýně, abych si na živočišné tuky zvykal po vegetariánském víkendu postupně... hi hi hi (a já se tak těšil na flákotu, bůůůůů)

Víťa Kermes

Moravské Hvozdy

"Yagi yagi yagi! Hoj hoj hoj! Na něéééééééé, seberme jim to město!"

...bohužel, ani letos se nepodařilo slavné a stále sílící armádě ("neurvalé bandě mizerných švédských psů", jak uvádějí jiné prameny) dobýt Brno a odvléct moravské bohatství, markytánky a víno na sever. Letošní bitva s papírovými koulemi a štíty, tradičně organizovaná brněnskými Instruktory (dvacátý ročník!), se odehrávala v okolí mojí rodné vesničky Rudíkov. Máme tu vhodné lesy a louky, stanici ohnivého oře a ve vesnici skvělé podmínky na umístění ležení: sokolovna, školní tělocvična, orlovna, fara a hasička. Tímto dávám na vědomost i brontíkům - kdybyste chtěli využít tyto možnosti, rád posloužím. Instruktorům vděčím za zkušenost s děláním veliké akce z pohledu člena organizačního týmu - přijelo rekordních ~140 lidí. Potěšila mě i přítomnost brontíků: na Švédské straně jsme sestavili brontosauří kohortu - šest S.U.P.ů z Hradce, velitel Modrokmeňák Otík, Zdeněk ze Svízele a já. Hlavním poradcem generála (I. Cicvárek) se stal maršál Jupíčert. A další, včetně nebezpečného Džasta na moravské straně.

Příště se určitě probijeme! Přidejte se taky, to mi věřte, orchouší žluté tričko je skvělý základ švédské výstroje :o)

Pepa

CVVZ 2003

"Jaro, léto, podzim, zima, letos v Brně bude príma", znělo heslo Celostátní vrcholné výměny zkušeností. A myslím, že se ho podařilo naplnit.

Co vlastně CVVZ je? Každoroční celorepubliková akce, kde se setkají vedoucí dětí a mládeže - od skautů a pionýrů až po pracovníky center volného času. Letos se konala 14.-17. listopadu v Brně na dvou školách v Bystrci a přijelo na ni asi 1200 lidí.

V rámci této akce se člověk může zúčastnit celé řady přednášek, seminářů a dílen od psychologie, pedagogiky a her až po tvořivé aktivity, účetnictví a public relations. Podíleli se i někteří Brontosauři - Yaki ukazovala lidem výtvarné techniky, Ježibaba vedla hry na teamovou spolupráci, Robby Kubáň provázel meditacemi. Účastníci se mohli dopředu přihlásit na programy, které je zajímaly - ovšem to by nesměl někdo platit jako já až na místě. Ale i když jsem se registrovala až v pátek večer, podařilo se mi dostat skoro všude, kam jsem chtěla - což se dá hodně přičíst i tomu, že jsem měla jiné zájmy než většina ostatních.

Musím říci, že kromě účasti na seminářích je celá akce hlavně o setkávání. Jak říkal Honza Kohout: "Na CéVéVéZetky jezdím hlavně proto, že vidím tolik dobrých lidí, kteří něco dělají pro druhé, že mi to dodává optimismus." Já jsem viděla po delší době několik lidí z turisťáku, kam jsem chodila ještě jako malá holka. Také tam bylo několik Brontosaurů, s Honzou a kytarou jsme prozpívali páteční večeronoc. Seznámila jsem se ale i s novými lidmi - jedním klučinou, který organizuje akce pro studenty Biskupského gymnázia, několika vedoucími ze skautu... Zajímavé bylo i povídání na seminářích. Od dvou slečen z Ratolesti jsem se dozvěděla nové nápady a postřehy co se týče práce s dobrovolníky, na několika jiných kursech jsem si napsala nepřeberně her od nejrůznějších lidí. Čajovna byla také otevřena dlouho a musím říci, že tolik čaje jsem už nevypila, ani nepamatuji.

Mně osobně se nelíbily jen dvě věci - první byl zahajovací rituál, který byl ve stylu "disco", a druhou bylo to, že mi ze šatny ukradli zimní bundu. Od té doby se začínám označovat magnet na zloděje.

Jinak ale akce byla fakt skvělá a myslím, že hlavně organizátorům toho může hodně dát. Proto hurá příští rok do Českých Budějovic!

Radka

Paranoia III

V 19⁰⁰ bylo v Bystřici pod Hostýnem rušněji než obvykle. Sjelo se sem přes 20 dobrodruhů. Jelikož jejich úkolem nebylo obléhání nádraží, ale oprava hradu, tak se brzy vydali na cestu k hradu.

Jednalo se o zdatné dobrodruhy, a tak se vydali cestou, která nebyla zrovna nejkratší, ale zato krásná. Vedla na Hostýn, kde se dobrodruzi posílili vodou z léčivého pramene. Dále pak na Pardus. Tam si prohlédli lukovské panství, měli ho jako na dlani. Po krátké přestávce seběhli z kopce a za chvíli stanuli na Králkách. Tam je přivítala královna a pak se všichni odebrali na hrad a usnuli.

V pondělí se vstávalo kolem osmé hodiny. Jelikož se jednalo o první den na hradě, tak se ještě nepracovalo. V ostatní dny už ale ano. Jednalo se o opravu hradu a výsledky práce byly hned vidět. Pracovalo se u míchačky - výroba malty, na hospodářské budově se natíralo, hned vedle se dodělávaly poslední úpravy na Svatojánce, další velké pracoviště bylo v Jižním parkánu, kde se zazdívala hradba a poslední bylo na západním konci hradu. Byl to "Šamanův pařez". Po práci následoval oběd. Ten se sice sestával z jednoho chodu, ale zato bylo občas vidět i maso. Sotva stačili dobrodruzi vytrávit, vydali se do okolí hradu. Hned v prvních pár minutách poznali, že jsou zde zapotřebí. Po kraji se potulovala řada žoldáků, bestií a jiné havěti.

Při větších vedrech vzali řemeslníci za vděk blízkým rybníkem. Sice v něm byly řasy, ale voda to byla.

Po večeři došlo na smlouvání a obchodování. Při tomto čase se navíc vyplácely různé odměny (například za ochranu karavan, zabití bestií apod.). Obchodování často skončilo až za tmy, a tak posedávali řemeslníci ještě chvíli u ohně a šli spát. Spávalo se pod širým nebem, v případě špatného počasí pod klenbou.

I v sobotu se pracovalo. Oprava hradu byla totiž prvořadá. Na některých místech už byly sice práce hotovy, ale řemeslníci byly potřeba zase jinde. Dokonce byl zdolán i pařez. Bohužel byl při zdolávání pařezu zraněn jeden z dělníků - slavný generál Šaman. Dostalo se mu ale brzy kvalifikovaného ošetření, a tak se snad na hrad brzy vrátí.

Po obědě následovaly tradiční vodní radovánky v rybníku ve Vlčkové. Večer se začalo tancovat na nádvoří a protancovali jme se až do neděle.

Jelikož se neděle zve od slova nedělání, tak se hrad neopravoval. Snídalo se až kolem deváté hodiny. Poté se řemeslníci rozutekli do kraje, kde provozovali většinou obchodní činnost. Také se jim podařilo přemoci zlého démona, který jim ztěžoval práci.

Po vydatném obědě sestávajícího se z ovesné kaše se část řemeslníků odebrala do lazaretu za generálem Šamanem, část do Lešné a část zůstala na hradě. Také nás opustili někteří dobrodruzi, protože měli neodkladnou práci v jiných končinách. Po tom, co se vrátily obě výpravy zpět na hrad, byla večeře a po ní se šlo několik řemeslníků obveselit na tancovačku do Vlčkové.

V pondělí ráno se nám těžce vstávalo. Jednak odjel trubač a nikdo jiný se nechtěl budíčku zhostit tak bouřlivým způsobem a jednak se šlo v neděli později spát. I přesto se podařilo splnit některé úkoly při opravách hradu. Zůstalo jen dozdívání Jižního parkánu, čištění příkopu a odklízení zeminy za západním palácem. Po těstovinovém obědě se řemeslníci vydali do okolí hradu, aby vyhnali žoldáky, kteří usilovali o životy lidí pozvaných královnou. Po večeři se hrála oddechová hra "Matfyzácká mafie" a šlo se spát.

Úterní dopoledne se nijak nelišilo od pondělního. Práce v Jižním parkánu i v hradním příkopu rychle ubíhaly. V příkopu byla nalezla řada věcí po předchozích obyvatelích hradu.

Po bramborovém obědě se sice řemeslníci rozeběhli do okolí hradu, ale moc valný úspěch jejich činnost nepřinesla. Místní čarodějky vnesly do kraje spoustu zmatku, další úsilí mařili žoldáci. Večer se dobrodruzi uklidnili psychohrou v podzemních prostorách hradu.

Ve středu jsem měl službu, a tak jsem se mohl při roznášení stravy na jednotlivá pracoviště seznámit s rychlostí postupu oprav. K obědu jsme připravili špagety na sladko, které měli velký úspěch. Po obědě se dobrodruzi rozběhli naposledy do kraje a pobili zbytek žoldáků. Na oslavu byla připravena trička, která si každý vyzdobil, nebo nechal vyzdobit jak chtěl.

Pobyt na hradě zakončila čtvrteční hostina a závěrečný výlet do jeskyně. V pátek se dokončil úklid a řemeslníci se rozjeli do svých domovů.

Jirka Hovorka

Tmou 2003

TMOU je brněnská městská hra organizovaná Instruktory Brno. Jedná se o velmi náročnou hru, kde tří až pětičlenné týmy luští na stanovištích šifry, které je navedou na další stanoviště. Je to hra náročné nejen psychicky, ale i fyzicky - hra trvá přes celou noc a polovina hry je situována do terénu. Tento rok se jí poprvé ůčastnil tým A je to, jehož členem jsem měl tu čest býti.

Letošní výroční 5. ročník brněnské městské hry začal v 16:30 v parku Lužánky. No začal, již samotná registrace prověřila mozkové závity zájemců. Před registrací bylo potřeba vyřešit šifru. Každy ze tří dnů jinou. Čtvrtý den byla registrace uvolněna a mohl se již zaregistrovat každý. Zájem byl obrovský, a když po půl hodině bylo zbylých 110 týmů plných, organizátoři povolili ještě registraci dalších 100 týmů.

Takže TMOU začala 7.11. v 16:30 v brněnském parku Lužánky. Instrukce byly dosti tajemné - kdo nebude vědět do 17:30 jak dál, tak nápověda bude na dveřích Centra Lužánky. O půl páte začlo zhruba 1200 lidi prohledávat park. Každý hledal nápovědu kudy pokračovat. Velké množství lidí přilákalo i policejní hlídku, která několikrát parkem projela. O horlivém hledání jistě svědčí i příhoda jednoho kamaráda z konkurence. Položil si tašku na lavičku, aby si odpočinul, a hned se kolem něj seběhl chumel okukujících batoh, jestli v něm nenajdou lísteček s nápovedou. Nám ani mnohým jiných se za hodinu nepodařilo zjistit, kam pokračovat, a tak jsme se vydali k CVČ Lužánky pro nápovědu. Pozdě jsme zjistili, že se neměl hledat papírek, ale nápověda byli lidé v červeném tričku s logem TMOU. Na krku měli blikající světlo a na zádech název ulice a číslo. Tito lidé byli tři a každý měl jiné tričko. Na každé ulici byla jedna třetina první šifry.

První šifra se skládala ze tří papírků, na kterých byla jedna řada čísel. Po správném poskládání písmenek vyšel text vítající ůčastníky a říkající, že pokračování je u kostela sv. Augusta na Kraví hoře. Již cestou na Kraví horu jsme potkávali další týmy a tak jsme se zaradovali, že na tom zase až tak špatně nejsme.

Po příjezdu na konečnou šaliny č.4 jsme se vydali ke kostelu sledujíce několik desítek týmů roztroušených po okolí. Každý tým měl baterku (byla TMA), a když tak svítili na kus papíru vypadalo to jako kdyby si tady daly sraz bludičky z celého okolí Brna. Nalezení šifry nebylo obtížné, delší dobu nám zabralo vyluštění. Bylo třeba zjistit několik písmen a čísel z několika řad. Potom se papír obrátil a podle toho, co se zjistilo na první straně, se nakreslil mnohoúhelník. Ten byl na okopírované části mapy Brna a v těžišti se nacházelo další stanoviště. Něco jsme měli velmi rychle, něco trvalo déle - zkuste třeba určit jaké číslo je na místě otazníku: 12 13 21 43 21 54 3? 16. Po určení těžiště jsme se vydali směrem k hotelu Slovan. Nedaleko něj se u odpadkového koše nacházela další šifra.

U třetí šifry přišel na řadu povinný walkman. Byla tam kazeta, na které byl popsán průvodcem další kus cesty. Tato šifra se stala první šifrou v historii TMOU, na kterou musela být vyhlášena nápověda. žádný nebo velmi málo týmu si s ní totiž poradilo. Zákeřnost spočívala v tom, že nejen popis cesty byl velmi netradiční a symbolický (černý muž ve žlutém poli = Julius Mainl), ale ten, kdo došel na konec, se stále nedověděl, jak dál. Klíčovou roli hrál letopočet 1731 - bylo potřeba z každé věty vzít postupně 1, 7, 3 a 1 slovo a tak až do konce. První písmena z těchto slov určily čtvrté stanoviště - kamenný kříž pod Petrovem.

Čtvrtá šifra měla dvě části. V každě byla jedna mřížka 6x6 a v každé vyšlo jedno číslo, a ty se pak sečetly a podle výsledku se měl tým vydat k některému z uvedených kostelů. V první části bylo potřeba vyplnit do mřížky čísla podle určitých pravidel tak, aby odpovídaly součty uvedené na okrajích. Jeden součet byl označen jako x. Druhá mřížka představovala byt, ve kterém se měly nakreslit tři stejně velké pokoje tak, aby vepsaná čísla udávala počet místností horizontálně a vertikálně, na které "vidí", tzn. kolik je tam čtverečků, než je zeď.

Na této šifře bohužel náš tým skončil. Nemohli jsme najít příslušné řešení několik hodin, a svou roli zde hrála i zima. Před tou jsme se nakonec schovali na hlavním nádraží, ale ani to nepomohlo. Na nádraží jsme narazili na mnoho dalších týmů, bylo jich tolik, že i bezdomovci, kteří zde hledají útočiště před zimou, neměli mnoho míst, kam si stoupnout.

Obtížnost tohoto ročníku dokazuje i skutečnost, že letošní TMOU se stala druhou v historii (po prvním ročníku), kterou nedokončil ani jeden tým. Už na úvodní stránce WWW stránek http://instruktori.vutbr.cz/akce/tmou bylo upozornění, že vyhrají jen ti nejlepší z nejlepších. Nicméně tato hra patří k jedněm z nejlépe připravených, za což patří organizátorům velký dík, a doufám, že příští rok bude opět jedna podzimní noc ta, kterou odvážní půjdou TMOU.

David Polach

Story galerky ze Štatlu

Nedávno mi došla mejlem pozvánka na jednu akci s krásným názven "Story galerky ze Štatlu". A protože stejně nemám co dělat, pěkně jsem se v pátek sbalila a vypadla od počítače na sraz na Čáře. Předtím jsem se ještě stavila pro nejdůležitější část povin-ného vybavení - pracovní rukavice a hlavně stříkací pistolku.

Na Čáře už postávalo několik lidiček s bágly a pistolkami, stoupla jsem si tedy k nim a čekala na organizátory. Ti se dostavili těsně po šesté. Velký tvrdý Marťas v dlouhém baloňáku s bílou šálou, hnědým kloboukem a černými brýlemi a Mirek v tričku s nápisem Mafie a obrovským bílým motýlkem :o). Po tradičním seznamovacím kolečku jsme se velmi nenápadně přesunuli trolejbusem na tajnou základnu Jablůňka. Během cesty jsem se tak trochu začla seznamovat s ostatními účastníky akce. Bylo nás tam něco kolem dvacítky a já kupodivu nikoho neznala :o). Takovým největším překvapením byla Teres(z)a. Pochází totiž z Německa a tady v Brně studuje češtinu. Na to, že se česky učí teprve dva roky, mluví naprosto dokonale. Já po osmi letech němčiny (a maturitní zkoušce) nedokážu mluvit ani z třetiny tak dobře jako ona.

Na základně už nás čekala večeře... Čerstvý chleba s krásnou modrou pomazánkou. Opravdu modrou! Hodně modrou! Naštěstí potravinářské barvivo nijak nezměnilo chuť poma-zánky a tak jsem se přece jen do chlebů, stejně jak ostatní, pustila. Sotva jsem dojedli, museli jsme si zavázat oči a vydat se do tajné místnosti v mafiánském doupěti. Zde nám bylo názorně předvedeno, jak se má správný mafián chovat, a jen tak mimochodem nám bylo řečeno, že jsme se nakazili nějakou nemocí a musíme si jít sehnat protijed. Naštěstí to nebylo nijak obtížné, krátká trasa se čtyřmi úkoly, s nichž nejtěžší byl malý hlavolam. Mno a pak jsem už zalezla do spacáku a šla spát.

Ráno jsme se rozdělili na dvě skupinky. Ta menší, v níž jsem byla i já, šla čistit cyklostezku okolo Svratky, druhá část se pustila do Červeného kopce. Člověk by ani neřekl, jaké je lidstvo čuně. Po té stezce jsme vysbírali devět pytlů bordelu. Tvrdě vedli plechovky od toluenu, dámské vložky, prezervativy, krabičky od cigaret a pochopitelně PET flašky... No humus. Po té, co jsme vysbírali, co se dalo, jsme se přesunuli za ostatními na Červený kopec a po sváče jsme se přidali k nim a začli sbírat a čistit tenhle lesopark. Jo to taky byla prácička. Sice zde nebyly láhve od toluenu, nicméně smetí zde bylo taky spousta. Skoro jsme naplnili celej kontejner. Utahaní, špinaví a hladoví jsme se vrátili do Jablůňky, kde se okamžitě všici narvali do koupelky.

Po vynikajícím obědě se mi udělalo nějak špatně a tak jsem polehávala na spacáku a snažila se usnout. Naštěstí než začla večerní hra se moje hlava i břicho uklidnilo a mohla jsem se tak s ostatními vydat za dostavníkem s diamanty.

V centru města bylo na sedmi místech (pomník na Moraváku, Červený kostel, Morový sloup na Svoboďáku...) ukryto sedm tajných zpráv, které nás posílaly na další místa s úkoly (najít černou skříňku v kašně na Zelňáku, najít budku s číslem 543 237 097, rozluštit šifru...), po jejichž splnění jsme dostali kousek mapy. Na té mapě byla vyznačena trasa, kudy jela dodávka diamantu pro brněnskou smetánku. Naše čtyřčlenná skupinka (kostičky) jako jediná našla všechny zprávy a splnila všechny úkoly. Díky takové malé náhodě :o). Podařilo se nám zastřelit Marťase (hrál kumpána dodavatele diamantů) zrovinka, když kontroloval zprávu na schodech do Denisových sadů (tam totiž byla zpráva tak dobře ukryta, že ji nikdo nenašel). Nicméně jsme se tím docela zdrželi a Mirka jsme přepadli až jako druzí :o(. Hrálo se zhruba od 18:00 a my jsme se na základnu vrátili až o půl jedenácté.

Třetí družinka, která už pátrání vzdala, dostala šanci svoji chybu napravit a přeci jen přepadla dodavatele diamantů. Naše cenné kamínky jsme pak donesli bossovi -Velkému tvrdému Marťasovi, který nám za ně bohatě zaplatil čokolá-dovými mincemi. Pája, byl v jiné skupině, se pokusil bosse okrást, bohužel mu na to přišli a byl tak podroben krutému mučení. Po krátké zábavě (vtípky typu kolik má židlí noha) jsme šli spát, několik jedinců si šlo sice ještě dolů zahrát a zazpívat, ovšem většina byla tak utahaná, že sotva lehla, už spala.

V neděli jsme spali docela dlouho, až do půl desáté. Pomalu jsme se nasnídali, sbalili bágly a poklidili Jablůňku. Většina se jela porozhléd-nout po brněnských památkách, já jsem ale raději jela už domů. Stejně jsem už všude byla a hlavně jsem neměla na vlezný.

Byla to opravdu pěkná víkendovka. Všem, kdo ještě nikdy nikam nejeli s brontíkama, radím, aby neváhali a zkusili si to. Trochu si máknete (pro společnost, pro přírodu...) a pořádně se pobavíte.

Kniga

Zprávy z Orchisu