Vzhledem k tomu, že nevím, jak budu zvládat kopírování, jsou ceny o něco vyšší, ale myslím, že to nebude nic tragického. Takže ceny: samostatné číslo 10 Kč. Předplatné s osobním odběrem na jeden ročník (do příštího čísla daného měsíce) za 70 Kč, odběr poštou (po nedávném zdražení poštovného) 150 Kč.

Toni

děkuji Vám za zveřejnění osvětové publikace Ne tak, ale tak. Jejím zveřejněním přispíváte k lepšímu pochopení problémů nevidomých lidí a k lepším vztahům mezi společností a zrakově postiženými.

S pozdravem

Hana Bubeníčková

redakce

redakce

Toni

Toni

S motem "Blboun to taky nepřežil!" se loučí

Blbý triumvirát s právem beta (blbého veta)

Zapomenutý se Toni

 
Předem se omlouvám za to, že zde píšu o PsB jiného článku než je ten náš, ale myslím, že to nevadí a že tato reportáž nebude asi jediná, která bude popisovat takové PsB. Ale to jen na úvod, teď to už máme za sebou a můžeme v klidu přejít k té (snad) zábavnější části vyprávění.

Jak jsem se přihlašoval

Původně jsem neměl v úmyslu jet na jakékoli PsB, o Svízelím ani nemluvě. Jako živnostník to nemám jednoduché s dovolenou, takže jsem si vzal jen ten týden, kdy jsme měli pořádat naše PsB. Ovšem asi týden před zahájením byli přihlášeni pouze 3 účastníci, tak jsme PsB zrušili a mně zůstal ten týden dovolené. Zkoušeli jsme udělat náhradní program, ale to už si i ti ostatní našli něco jiného, takže mi nakonec nezbylo nic jiného, než zkusit najít alternativní program sám pro sebe. Bohužel, všechny zajímavé akce, které by mě velmi zajímaly, se odehrávaly v jiném termínu a na hýbání dovolenou už bylo pozdě, takže jsem to musel vyřešit nějak jinak...

Co v takovém případě dělat? Já jsem to řešil po svém. Můj recept je následující: vezměte seznam PsB a vyberte to, které je ve správnou dobu (byly dvě). Poté přidejte trochu iniciativy a sežeňte (ne)zodpovědného organizátora (to byl kapku problém, protože v tu dobu oba dva kontakti byli na jiném PsB, takže se nedali sehnat). Pokud se nazdaří předchozí krok, (ne)zodpovědného organizátora lze nahradit i někým, kdo je s ním v kontaktu (po 2 dnech shánění se mi přeci jen podařilo získat telefonní číslo na mobil Strýčka Toma, který byl na stejném PsB jako Ježibaba, hlavní organizátorka Zapomenutého nádraží, a nakonec se z něj vyklubal jeden ze členů organizačního týmu tohoto tábora). Recept pokračuje: takto kontaktované osobě vysvětlete, že je pro celý tábor nejdůležitější, aby vám řekli místo srazu účastníků či alespoň konání tábora (to se mi úspěšně podařilo, a ani jsem se nemusel moc snažit). Nechte dva dny uležet a potom se dostavte na místo, které vám bylo řečeno.

Jak jsem se ztratil

Předem musím říci, že jsem v noci před odjezdem na tábor měl ještě jednu více méně soukromou akci a že jsem proto nemohl vstávat příliš brzy, zvláště s ohledem na to, že na PsB se člověk nevyspí už skoro vůbec.

Nicméně jsem vstal tak akorát podle výpočtů, v klidu se nasnídal a udělal svačinu (později se ukázalo, že to byl i oběd a večeře) a spěchal na metro. Po cestě mi začalo být jasné, že pokud to na to hlavní nádraží stihnu, pak to bude hodně těsné. Takže jsem to vzal na nádraží v Libni, kudy vlaky tím směrem jezdí. Tenhle tudy samozřejmě nejel, takže mi ujel. Nezbylo než nažhavit drát a nechat si od kamaráda s internetem najít další spoje. Tak autobus z Holešovic za půl hodiny... Nehrozí. Vlak z hlavního nádraží, který jede o hodinu déle a musí se připlácet EC příplatek. Tak to taky ne. Zbyl autobus, kterým však nestihnu sraz ve 3. Nevadí, v 5 přijedu přímo na místo a tam se nějak najdeme.

Myšlenka krásná, provedení tak napůl. Cesta prošla bez problémů, na oběd jsem při čekání na autobus snědl půl svačiny a ještě jsem stihl napsat vyznání své nejmilejší mašince, které po nás chtěli organizátoři. Z autobusu jsem vystoupil v Kamenickém Šenově, kde se nachází Zapomenuté nádraží, které bylo také názvem našeho tábora.

Z náměstí jsem neznal cestu dál. Nikde nikdo, jen mapa okolí přede mnou. Na mapě bylo vidět nádraží i zelená turistická stezka. Podle slunce jsem odhadnul směr (ze dvou nepravděpodobných ten méně nepravděpodobný) a vydal se po zelené vstříc světlým zítřkům.

Došel jsem pod Panskou skálu, vylezl si na ni, rozhlídl se, koleje nikde. V nohách asi 2 km. Zkouším volat Strýčkovi, ale be úspěchu. Vydal jsem se tedy po zelené dál, až jsem za další asi 2 km našel podjezd pod tratí. Mé srdce zaplesalo --- můžu to střihnout po kolejích a určitě na to nádraží dojdu. Zkusil jsem vylézt, ale nahoře koleje nebyly. Ó, jaké zklamání! Slezl jsem a pokračoval dále. Po dalším kilometru už mě to přestalo bavit a zase jsem zkusil volat Strýčka, i když zde byl špatný signál a slabá baterie. Tentokrát jsem byl úspěšnější. Nádraží prý je dole v údolí, okolo jsou sklárny, které mají komíny. Já byl zrovna na docela slušném kopci, do nějž jsem se štrachal skoro celou dobu. Došlo mi, že jsem měl přeci jen jít po zelené na opačnou stranu, a tak jsem to obrátil. Po nějaké době jsem v dáli uviděl údolí. Jakožto člověk od přírody lenivý jsem se rozhodl, že to vezmu přímou čarou, neboli zkratkou přes luka.

Přelezl jsem přes horu odpadků na skládce, šel kus po louce, zjistil, že je tam sráz, šel podél něj až jsem našel rozumné místo k sestupu, který končil potůčkem, kolem něhož jsem šel až na další louku, vyhýbaje se kravincům a přelézaje elektrické ohradníky jsem brodil podmáčenými lukami až k jakési zahrádkářské kolonii. Komíny už byly znatelně blíže, ale boty byly plné semen z přerostlé trávy, všude nalepené kuličky svízele, v botech skoro mokro. Ale cesta to byla dobrodružná a příjemná. Sluníčko pěkně svítilo na cestu, příroda byla v rozkvětu, zvířátka se objevovala, od motýlů až po srnku, kterou jsem docela dlouho pozoroval asi z 10 metrů.

Jak jsem se nedočkal

Z kolonie jsem se dostal jednoduše až k fabrikám, kde jsem se musel zeptat, kudy na nádraží, kamžto jsem dorazil asi v půl sedmé a nikde nikdo. Asi hodinu jsem odpočíval a vytahoval trávu z bot a pak jsem z posledních sil telefonní baterie zavolal. Strýček mi sdělil, že nemá čas, že se musí věnovat účastníkům, ale že určitě přijdou asi v půl deváté.

Čekal jsem do půl deváté a nic. Čekal jsem další hodinu, boty už byly téměř dokonale čisté, a nic. Za další půl hodiny začínalo pěkně přituhovat, takže bylo nutno se přiobléci. V \\ půl jedenácté mě to přestalo bavit, vytáhl jsem spacák a karimatku a rozbil tábor na trávníku vedle nádražní budovy. Byla sice zima, ale spacák ji nepustil dovnitř, hvězdičky se mihotaly, všude klid a romantika. Ve tři čtvrtě na jedenáct byla romantika přerušena vpádem řvoucí bandy Brontíků. Ti se začli domlouvat, kde co je, kde se spí, stěhovat se, večeřet apod. Chvíli jsem přemýšlel, že bych šel spát do tepla a bezpečna (párkrát na mě málem někdo šlápl), ale venku bylo příjemně a nechtělo se mi takhle večer vylízat. Za hodinku se situace uklidnila a spánek byl příjemný (až na tu kosu nad ránem).

Jak jsem se včlenil

Ráno mě probudil cvrkot, když někteří lidé aktivně pobíhali, připravovali snídani, páchali hyenu apod. Přivítal jsem se tedy s těmi co jsem znal a začal se seznamovat. V tom jsem měl handicap, protože oni absolvovali den před tím spoustu her, ale zase na druhou stranu já už mám se seznamováním poměrně slušné zkušenosti. Nicméně nejlépe jsme se asi seznámili až při práci.

Aleš byl náš mistr, který se staral o to, abychom měli co dělat. Já jsem se mu asi zdál důvěryhodný, takže jsem získal prestižní funkci vedoucího pracovní skupiny. Jako vedoucí jsem si mohl vybírat zajímavou práci a lidi k sobě (teda aspoň částečně). Využil jsem toho tedy k seznamování a za první dva dny se seznámil skoro se všema (se zbytkem taky, ale mimo pracovní proces).

Jak to vypadalo dál

Kromě práce, která nebyla většinou zrovna nejjednodušší (kopání krompáčem patřilo mezi jednodušší činnosti) jsme první tři dny běhali. Třetí den jsme organizátorům vysvětlili, že existuje spousta her, které nejsou založené na běhání a už jsme si nezaběhali. S výjimkou čtyř šílenců (mezi něž se hrdě hlásím), kteří hned další den asi o půlnoci běželi z Panské skály dolů na nádraží, aby zbytku uvařili teplý čaj, než dojdou pěšky.

Další program byl nekontroverzní, většinou poměrně statický. Sice žádné nové skvělé nečekané zážitky, ale jinak poměrně příjemné chvíle v kruhu dobrých a sympaických lidičků, což je asi beztak cílem většiny účastníků Brontosaurských táborů a většiny dalších akcí.

Co mě nejvíce zaujalo, bylo divadlo. Pravda, je to oblíbený program na většině táborů a sem tam i na některých víkendovkách, ale tentokrát to bylo jiné. I přes poměrně malý výběr kostýmů a krátký čas na přípravu se nám podařilo nacvičit slušné zpracování Werichovy Lakomé Barky. Musím říci, že ze všeho, čeho jsem se účastnil a říkalo si to aspoň trochu, že to je divadlo, se mi toto divadlo líbilo nejvíc a hlavně jsem při hraní měl i pocit, že hraju divadlo. A o to asi jde. Rozhodně je mi jasné, kdo za to může. Především asi Alča, která hraje divadlo na poměrně vysoké úrovni celkem dlouho a taky náš režisér Petr, který nás nenechal spadnout k neplodnému žvanění a rozumně poslouchal naše názory. Díky Alčo, díky Peťo.

Naopak mi trochu vadil přístup organizátorů, kteří mi ve srovnání s předchozími zkušenostmi připadali, jako by se od nás účastníků trochu distancovali. V práci se objevovali až na výjimky jen se svačinou, což jim až tak nevyčítám, protože je mi jasné, že museli vařit a připravovat program. Ale myslím, že vše by se dalo dát dohromady a podle mě se lidi při práci nejlíp seznámí. A co se týče vaření, obvykle se dělají služby, složené z účastníků. A speciálně vzhledem k Ježibabčině kuchyni si myslím, že průměr kvality účastníky připravovaných jídel by vysoce pozvedl úroveň, která tam takhle panovala.

Epilog

Blahopřeji všem, kteří se touto (poněkud jednostranně psanou) pohádkou prokousali až sem. Konec dobrý, všechno dobré. Bylo by pěkné teď říct "zazvonil zvonec a pohádky je konec", ale já jsem rád, že můžu říct, že tento tábor nebyl konec, ale naopak začátek. Našel jsem tam spoustu kamarádů, vymysleli jsme spolu spoustu plánů a postupně se je pokoušíme realizovat. Z mého pohledu je štěstí to, že jich hodně bydlí nebo studuje v Praze a že se rádi připojují do aktivit, které jsme během letošního roku začali rozjíždět.

Přeju jim i sobě hodně spokojenosti s těmito aktivitami, spoustu dalších společných akcí a ještě dlooooouhatánské kamarádství. Organizátorům pak přeju hodně dalších úspěšných akcí a méně kverulantů jako jsem já. A těm, kteří s tím mají něco společného: Ať žije Blboun nejapný. I když to taky nepřežil...

Toni

Povodňový víkend aneb jak jsme šli pomáhat do Kelu 13. -- 15. 9. 2002

 
Na místo srazu s Tonim a Barkou na Vltavské jsem přijel chvíli před půl čtvrtou, na Vltavské to vypadalo přesně podle očekávání, všude davy lidí, kolony tramvají a autobusů.

Toni se objevuje po chvíli, naštvaný, že se travmvaj zasekla v koloně. Doráží Barka a my se přesouváme do Holešovic na autobus do Kel. Tam máme sraz s Robertem Antoniem, ten nijak nepospíchá a přichází až v okamžiku, kdy už je autobus plný lidí. Jediná potěšující věc je, že má kytaru.

Vystupujeme na zastávce Kly -- Lom a snažíme se zjistit kam máme jít. Neznámá domorodkyně nás zavedla ke starostovi a tam dostáváme podrobné informace, kam máme jít, kde budeme jíst a podobně. Přijde nám divné, že nám všechno říkají teď, když se můžeme zeptat lidí, kteří už jsou na místě.

Naším novým bydlením se stává hasičárna, jen co vstoupíme dovnitř zjišťujeme, proč nám dávali na úřadě tolik informací. V hasičárně sídlí skupinka Řeků a nikdo z místních se s nimi nedomluví. Objevuje se Pavouk (pro Řeky Archanoid), který jediný mluví trochu anglicky a působí jako spojka mezi Čechy a Řeky. Hned zjišťuje, zda někdo z nás mluví anglicky, aby se zbavil svého břemene. Toni a Robert Antonio se přiznávají, a tak navazujeme kontakt s Řeky a Řečkami. Kromě Řeků se ještě někde pohybuje skupinka Brontosaurů vedená Ježibabkou a hasiči.

Jdeme na večeři, Řekové asi jíst nepotřebují a zůstávají. Ve škole ve vedlejší vesnici potkáváme Ježi, která nám ukazuje, jaké pěkné oblečení se dá najít v humanitární pomoci. Je tu mnoho oblečení vhodného spíše pro divadlo než na nošení, tak se chvíli prohrabujeme ve věcech určených k vyhození a několik z nás se vybavuje oblečením. Tak se stalo, že jsem poprvé viděl Roberta v něčem jiném než v černé. Cestou zpět potkáváme Řeky, kteří se usadili v místním stravovacím zařízení.

V hasičárně se nachází sklad podobný tomu ve škole, ale jsou zde hlavně plyšová zvířátka. To je něco pro Brontosaury! A věčer. "Music, music!!!" Řekové se dožadují hudby a posilňují se z lahve bez etikety s neznámým, ale velmi silným obsahem, který později Toni identifikuje již podle vůně jako meruňkovici. Rozjíždí se zábava, učíme Řeky některé české tance jako je čardáš nebo polka. V očekávání náročné soboty jdu spát.

Sobota co do náročnosti nezklamala, začínáme docela odpočinkově --- rozebíráním střechy, ale po několika hodinách se s Dášou přesouváme otloukat omítky. Omítky jsou velmi odolné, takže je na ně potřeba zbíjecí kladivo. Tak jsem se chopil tohoto nástroje a Dáša zednického kladívka. Po obědě jsem toho měl už dost a sehnal si posily. Zvláště Hektorovi --- jednomu z Řeků --- se tato hračka tak líbila, že už ji nechtěl nikomu půjčit a skoro ji zavařil.

Večer si jedeme prohlédnout Mělník. Vychutnáváme západ slunce a výhled na Říp a usazujeme se v místní čajovně ve věži.

V neděli vládne zmatek, protože není práce, nakonec jen několik hodin čistíme spáry mezi cihlami a po obědě sedáme na autobus směr Praha.

A koho jste zde mohli potkat? Toniho, Barku, Martina, Roberta, Ježibabku, Pavouka, Dášu, Hanku, Madonnu, Hektora a další Řeky, hasiče. A taky spoustu domorodců bez pořádné střechy nad hlavou.

Martin

S.O.S. Lidé! Země volá o pomoc

 
Kde bolo tam bolo, za pár kopcami, pár riekami, v jednej krásnej českej zemi tiekol potôčik, predieral sa stebielkami trávy a vytvoril si rozbahnené pramenište. A v tomto potoku žili škeble. Škeble --- perlorodky. Najprv si žili šťastne, mali veľa detí a veľa kamarátov --- pstruhov. Ale ako naša zem rástla, rástli i ľudia. Zaslepení vidinou lepšieho životného štýlu prestali dbať na prírodu. A tým našim škebliam bolo zo dňa na deň horšie a pomaly vymierali. Ale každá rozprávka musí mať dobrý koniec...

Pár ľudí sa rozhodlo pomôcť sebe i prírode, vypadnúť z civilizácie, vrátiť sa do čias, keď sme žili spriaznení s prírodou. Desať dní je však dlhý čas a keď ho má človek prežiť s neznámymi ľuďmi, hlavou sa mu preháňajú rôzne veci. So zmätkom v hlave sme teda sedeli na vlakovej stanici v neznámej vesnici a čakali na meškajúci vlak, ktorý nám mal priviezť ďalších priateľov. Všetky rozpaky a hanblivosť sa stratili, keď sme pozdĺž trate zbadali či začuli čiernobiele zvieratko. No teda zvieratko. Bol to riadny medveď. Pravá exotická panda, ktorá spravila z neznámych mladých nadšencov spriaznené záchranárske duše. Chvíľu nám trvalo, kým sme sa prispôsobili jej reči a obviazali jej poranenú labku. Za odmenu nás doviedla do elfej skrýše, no a odtiaľ bol len krôčik do elfí říši. Aby som bola presnejšia, pár krôčikov --- také menšie denné putovanie brezovými lesmi, veľkými nelitými bránami, vesnicami s kaplnkami, poblíž stromových dvojčiat a iných zbásnených prírodných úkazov. Popri tom sme čítali z okolitých listov, naháňali chrobáčiky po lúke a stavali hniezdo pre papierových vtáčikov. V noci sme sa stretli v žiari ohňa a začali sa spoznávať, kým neprišiel neznámy hosť a my sme prvýkrát predstúpili pred nášho kráľa Odina. Potom sa krajina s nami uzavrela a my sme sa na pár dní stali éterickými bytosťami, miesto šiat sme nosili batikované tuniky a prebúdzali sme k životu všetky naše zmysly. Zvelebovali sme lúku na prameništi Jankovského potoka a ako sľuboval letáčik, po práci nás čakali nástrahy i príjemné prekvapenia. Či už to boli gitarové večery v žiari ohňa nášho típička, nočné výpravy za svetluškami pre čarovné kvietky, hra na ozóny a freóny, či snaha vyloviť nakúpenými loďami červený a zelený planktón. Spoločnými silami sa nám podarilo dostať sa cez pavúčie siete ku kľúču vedúcemu k elfiemu nápoju, po ceste pomôcť zázračnej babke-korenárke i zahrať si s pomaľovaným vodníkom pólo. Problémom bolo vybrať si či zničit svojho ducha 99 alebo radšej sedánkom. Vyhral to sedánek a s ním naše zabahnené zamokrené modrinové telá. Pomohli sme krajine a krajina pomohla nám nachvíľku uniknúť z rušného sveta, získať si pár fajn kamošov a prežiť s nimi nádherný čas.

- Kuriatko-

Kongres

 
Zdroj: tým prázdninovky Laboratoř II

Libreto:

V jednom z paralelních vesmírů je planeta Země velice podobná naší. Jen místo národních států existují mnohem větší uskupení Norica (Sev. Amerika), Braziliana (Již. Amerika), Europeia, Blackwana (Jižní Afrika), Rusonie, Chinesia (Jihovýchodní Asie) atd. V Norice je vláda založena na principech parlamentní demokracie, ale jen málo zasvěcených ví, že skutečnou moc má klub velice mocných lidí nazývaný také Kongres. To oni říkají vládě, co má dělat, to oni řídí zemi a žádná důležitá záležitost se neodehraje bez jejich souhlasu.

Pravidla:

Kongres je simulační málostrukturovaná hra. Hráči představují zástupce Kongresu. Organizátoři zastupují okolní svět a vládu Norici, která se na Kongres obrací se svými problémy. Cílem hráčů je Noricu zlepšit nebo alespoň udržet situaci země na stejné úrovni. Veškerá rozhodnutí Kongresu se můžou projevují v těchto hlavních oblastech: průmysl, výroba potravin, věda a školství, armáda, zahraniční politika, životní prostředí, obyvatelstvo. Např. rozhodnutí prodat velkou dodávku nejmodernějších tanků do Blackwany pomůže průmyslu, zhorší vztahy se  severními sousedy a zhorší životní prostředí v Blackwaně. Velikost dopadu na jednotlivé oblasti (vyjádřeno v procentech) určuje příslušný organizátor (obvykle na základě vlastního úsudku). Problémy, které vláda předkládá se věnují typickým problémům: zbrojení, ochrana životního prostředí, zápas o surovinové základny atd. Velice brzy hráči zjistí, že jednotlivé oblasti jsou propojeny a neuvážené rozhodnutí vyvolá řadu jiných problémů.

Zpočátku má kongres dost času na prodiskutování problému, ale postupně se tlak na hráče zvyšuje. Celá hra graduje eskalací napětí mezi Noricou a jinou velmocí, které postupně přeroste v ozbrojený konflikt. K použití jaderných zbraní zbývá pouhý krok.

Provedení hry je následující: Hráči sedí v místnosti zaranžované jako jednací sál. Průběh jejich jednání řídí předseda (obvykle z řad organizátorů). Organizátoři (musí jich být víc) sedí v jiné místnosti. Veškerý kontakt vlády s Kongresem se odehrává písemně. Spojení Kongresu s vládou, občerstvení v jednacím sále obstarává bodyguard nebo hosteska. Vláda předkládá problémy, udává časové limity pro odpověď, obstarává zpětnou vazbu. Konges si může požadovat dodatečné údaje, odborné posudky atd. Organizátoři kromě připravených problémů a scénářů jejich dalšího vývoje by měli mít k dispozici zdroje dat (zprávy OSN o stavu světa v jednotlivých rocích, statistické ročenky, kniha Překročení mezí, literatura zabývající se budoucím vývojem, encyklopedie). Údaje, které vláda použije budou převážně vymyšlené, ale měly by odpovídat alespoň řádově nebo poměrově ve vztahu mezi sebou.

 
Po ukončení je dobré udělat rewiew. Zhodnotit průběh hry, ukázat na některé analogie.

 
Momenty: Hráči na ten červený knoflík pokaždé sáhnou.

Okno do literatury

Modrej život

 
Bylo nádherné sobotní ráno. Sluníčko za okny poslalo Slimejšovi pozdrav svými jarními paprsky, jakoby prodchnutými vůní čerstvé, mládím kypící trávy, právě rozkvétajících květů a tajemných dálek. Ptáci hráli svou písničku, stokrát ohranou a přece nezapamatovatelnou ve své kráse, jednoduchosti a upřímnosti. Začínal jeden z nejnádhernějších dnů v roce.

O pár minut pozdějc třísknul telefonem. Kouknul ven a hnusný, zubatý slunce mu roztrhlo voko svým pitomým vostrým paprskem. Pod oknama pobíhaly hejna psů a házeli do trsů čehosi zelenýho mezi hroudama bláta všechno, co včera sežrali a vychlemtali. Upřel voči na rozkvetlej vodrbanej strom. Automaticky kejchnul, když se mu jeho smrad zaryl do nosu. Na římse přistál ňákej vrabec jen proto, aby mu něco zachrchlal do ucha. Pak zdrhnul. Začínal jeden z nejhnusnějších dnů v roce.

No jo, no.... Volala ségra. Švára v práci a vona má grátis kartičku na "vyšetření typu pleti, celkového charakteru pokožky a doplňkové služby v podobě výběru optimální kosmetické kůry pro zachování žádoucího vzhledu". U toho jasná páka nemůže chybět, kdo ví, jak dlouho tam bude, a vůbec. Zkrátka děcka by jen překážely. Takže ahoj bráško, hele stav se po cestě na nádr u mě, kluci sou sbalený. Moc se těšej. Jet s opravdovým trampem ven je jejich sen. Jednou větou, víkend v tahu.

Za půl hoďky se votrávěně opřel o domovní zvonek o pár ulic dál. Ze vrat se vyhrnula dvojka synovců a Slimejš se zděšeně chytnul zábradlí. Hoši k němu naklusali předpisovým krokem, synchronizovaně jak akvabely v Podolí. V kraťasech, hnědožlutejch košilkách a fešáckejch kloboucích s odznakem lilie vepředu. "Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná..." Ne ne ne... To je jinej song. Ať se na ten párek díval jakkoliv, tihle skautíci měli v hlavě přece jen něco jinýho než on před nějakejma dvaceti rokama, když zíral na rudej prápor a snil o tom, že se stane členem Pionýrské skupiny družby kosmonautů Gubareva a Remka (což se mu ostatně později splnilo). "Fajn, de se, melouni... Tři pravidla. Neřvat, koukat kam šlapu a nevolat mámu.". Čtyři oči poslušně sklaply a otevřely víka jak dvéře metra. Zařadili se za Slimejše a srovnali krok.

Nádraží v Braníku je fajn. Hospoda tam otvírá dost brzo kvůli dělňasům, co eště neskousli, že jedou v šest ráno do práce, a pro jistotu zachovává imidž i o víkendech. Komu se nechce do putyky, houkne na maníka v bufetu U Pepína a dostane to samý. Teda to samý, co zvolna ucucával Kačer a co mu zaskočilo v krku, když uviděl Slimejše s unifikovaným doprovodem. Byl dost mimo, poňádž jinak by těžko pozdravil slovem "Nazdar" a poslal tak Slimejšovu náladu eště vo pár pater níž. Zato postarší pán, sedící na nedaleký lavičce, se na Kačera přívětivě usmál a z očí mu koukal nefalšovanej tyršovskej stesk.

 
"Tak kam dneska razíte?" Kačer byl zpitomělej nejspíš o dost víc, než Slimejš doufal, což se lehce poznalo z toho, že zapomněl na domluvenýho spicha s jasně stanoveným cílem. "Hoši jedou na tábor. Plněj bobřika železnic, takže se přepravujou po vlastní ose." Kačer sice moh bejt zpitomělej, ale zas na druhou stranu nebyl blbej. "Tábor? V květnu?" Slimejš sundal klóbrc a podrbal se tam, kde předpokládal, že by moh vyhrábnout spásnou myšlenku. "Maj prodloužený prázdniny. Za vynikající prospěch, nebo co..." "Aha..."

Kačer se odlepil od pultiku, odkolíbal se krokem, kterej mu dal jméno a začal studovat tabuli s odjezdama vlaků. Přesnějc řečeno, čučel, co jede potom, co zmizí tahle trojka divnejch zjevů. Slimejš pochopil. Otevřel dvířka stojícího vlaku a hodil dovnitř oba svěřence.

"Kdo uvidí nejdříve někde koně, získává bod.", vypískl nadšeně Plšík. No jo... To sem neřek. Tomu jednomu, mladšímu, se říkalo Plšík. Já to nevymejšlel, na mě nekoukejte. Ten druhej byl Lupen. Původně Lupíneček. Podle toho, že jako první se v morseovce naučil "L".

"Jak se ti hoši pěkně a tiše baví, viďte?". Paní naproti se maminkovsky usmála a z jejich dvou brad byly najednou čtyři. Slimejš jen zachrchlal, opřel hlavu a zavřel oči, což je trampský znamení pro ukončenej rozhovor.

Vystoupili na malý zastávce uprostřed polí. "Kam pudem?" Slimejš si je změřil pohledem, ve kterým byste marně hledali známku krevní spřízněnosti. "Na jih." Plšík zhodnotil sklon mraveniště vedle cesty, pro upřesnění mrknul na svý hodinky, zamířil malou ručičku na sluníčko, proved ty svý podivný výpočty, co si přečet v Zápisníku mladejch svišťů nebo kde, a vykročil neomylně směrem na flek.

Lupen se trochu zdržel. Sotva se jeho brácha dostal vo kus dál, přitočil se ke Slimejšovi a vysoukal ze sebe něco o tom, že by byl rád, kdyby mu moh kousek pomoct s jeho báglem. Slimejš vytáh z pusy Startku, chvíli na něj zíral, pak si to vyložil tak, že mladej holt v životě nenes na zádech opravdovej trampskej bágl, tak ho shodil ze zad a hodil ho na hřbet klukovi. Ten jen heknul, trochu si to nadhodil a v duchu určitě říkal něco hodně neskautskýho o nošení dvou kusů na zádech a svý ochotě. Taky hned při příští pauze Slimejšovi jeho zavazadlo vrátil, vyhrábnul ze svý torny ňákej notes a vybarvil si modrý okýnko za dobrej čin. Plšík na to závistivě čučel a pak poprosil Slimejše, jestli by to další kus nemoh nýst on. Slimejš začal chytat nerva...

Z fleku byli mlaďasové odvařený. Místo krytý ze třech stran skálou a přístupný jen hradbou stromů, kudy by to nezkoušel nikdo, kdo tu nikdy nebyl. Začali poskakovat vokolo a hledali místo pro táborovou nástěnku. Bezchybný, bezproblémový hoši bez sebemenší kaňky na charakteru.

Slimejš otevřel tajný víko pod převisem, vytáh pilu, shodil košili a začal se mořit se sukovitou kládou. Plšík čekal asi jen na to. Vrhnul se na odhozenou košili, vytáh z kapsy KáPéZetku a jal se soustředěně přišívat volně visící knoflík. Skončil a vítězně mrknul na Lupena, trénujícího škotovej uzel. Dobrej čin je v suchu.

No nebudem to protahovat. Tak nějak zkrátka proběh celej ten den. Slimejš makal, hoši si plnili modrý okýnka a začínalo se pomalu stmívat. Hoši samozřejmě nemohli dopustit, aby se oheň rozhořel jinak než třením suchejch polen vo sebe, a když to nešlo, tak aspoň vydyndali povolení obětovat sirky ze svejch krabiček. Pod víkem se našla kromě pily taky kytara, takže si Slimejš moh aspoň drnkat, rušenej jen tichym zvoněním ježka v kleci na druhý straně ohniště. Měsíc zalez za mraky. Jen oheň trochu osvětloval studenou skálu a první stromy na kraji fleku.

No a právě někde mezi nima se mihnul stín. Junáci, otočení zádama k lesu, by si nevšimli ani kdyby za nima prošel Rikitan se všema bobrama, jenže Slimejš má na tyhle věci fakt oko. Přestal drnkat a dolil jim čaj.

No jo... Vypít litr čaje a zůstat furt sedět, to může zvládnout jen maník s nepravidelným metabolismem. A to rozhodně nebyl Plšík. Takže se zved, rozhlíd a v tichosti zmizel mezi stromama.

Spustil gatě, přivřel oči a jal se soustředěně věnovat tomu, proč sem přišel. Les šuměl, nikde nikdo a klučičí dušička snila o bobříkovi odvahy, hrdě shlížejícím z rukávu jeho košile. A právě v tý chvíli mu na rameni spočinula neviditelná ruka a sípavej hlas prones tichou prosbu: "Pospěš si, chlapče, chce se mi taky"...

O chvíli pozdějc, když hysterickej řev ztichnul, seděl Plšík zdrceně u ohně, skelnej zrak upřenej do plamenů a něco mumlal. Lupen, ucho nacpaný málem až v jeho krku, nespokojeně vrtěl šiškou a pečlivě mazal vyplněný okýnko za slušnou mluvu.

Stín mezi větvema se ukázal eště jednou. Na chvíli. Pak se se odkolíbal krokem, kterej mu dal jméno. Slimejš jen neznatelně kejvnul tim směrem. Dík kámo...

Jaroos

Poupata --- Mezi černou a bílou

 
Kdo Poupata nezná z festivalů a neví, jaký ohlas sklízejí při svých vystoupeních, mohl by jejich produkci snadno odzívnout. Vždyť jsou to jen takové obyčejné písničky, doprovázené vesměs na akustické nástroje --- to zvládne řada jiných folkových nebo trampských kapel. Sám jsem podobně ("ujde, ale proč se k tomu vracet?") odepsal první dvě desky pardubické kapely. Při třetím albu (O krok dál) jsem nejprve zpozorněl a potom jsem si desku pořídil i domů. A čtvrté CD? Zaujalo mě na první poslech, hodně se mi líbí, rád se k němu vracím --- pracovně i soukromě. A proč?

Právě proto, že Poupata dělají obyčejné písničky. Dělají je vkusně, na nic velkého si nehrají a přesto v jejich písních nacházím skryté drobnosti, které tuto mladou (ale vlastně už desetiletou) partu odlišují od většiny jejích generačních souputnic.

První pochvalu si Poupata zaslouží za to, že si vystačí víceméně s vlastním materiálem. Téměř výhradním autorem je kapelník Vít Troníček, sem tam mu pomáhala Radka Klečková (dva texty a jednu kompletní píseň), pod jedním textem je podepsaný Robert Mojžíš a v jednom případě se jedná o báseň Miroslava Kvapila (Mrzutý blues). Jedna melodie je údajně irská lidová (Ve službách krále), ale kdesi jsem četl něco o Blackmore's Night. V každém případě tato skladba s historizujícím textem, s pěknými kytarovými vyhrávkami a s obligátními flétničkami do repertoáru Poupat dobře zapadá.

Druhá pochvala je za aranže. Kapelník střídá kytaru akustickou (a decentně i elektrickou --- například v Beze slov) s mandolínou, což dodává albu pestřejší celkové vyznění. Některé skladby přesahují kamsi k bluegrassu či spíše k modernějším formám akustické hudby (Psaníčka, Můj ty světe, Z konce světa). Na místě je používání fléten i perkusí, vítaným zpestřením desky je smyčcové kvarteto i samotné violoncello Jiřího Hoška (Čtyřem tečkám). A pěkné je, když se některý nástroj ozve zcela nečekaně --- jako foukací harmonika v Nad řekou, kde vítám i změny tempa a rytmu.

Do třetice chválím Poupata za texty. Je sice pravda, že v nich místy pokulhává forma (tuctový rým horách/norách v písni Z konce světa) a že témata občas mají k vynalézavosti daleko (Nad řekou, Z konce světa). Jenže to Poupata kompenzují jinde --- velmi silná je úvodní skladba Malému princi, ve které se literární téma prolíná s tematikou přírody i dospívání (nebo už stárnutí?), nebo hned následující Zrcadla ("utonulá v moři anonymních tváří / S pocuchanou vírou jak Magdaléna Máří" --- mimochodem také s narážou na dospělost). Pěkný vtip se povedl v Psaníčkách ("psaníčka tvá v mém hrudním koši neskončí").

Určitě by se dalo Poupatům ještě leccos vytknout --- například moralizování v některých písních. Jenže i to je na albu Mezi černou a bílou provedeno s vkusem. Členové Poupat dobře ovládají své hudební nástroje, mají pěkně sezpívané vokály, hlavně obě zpěvačky mají příjemné hlasy. S napsaným materiálem dovede kapela dobře pracovat a umí jej prodat. To není málo. Když k tomu připočtu několik opravdu silných písní (Malému princi, skvělá Pouliční, Zrcadla, Můj ty světe), vychází mi, že Mezi černou a bílou patří k nejlepším folkovým deskám letošního roku. A bezesporu je to nejlepší album, které dosud natočila Poupata.

Milan Tesař, hudební redaktor Rádia Proglas

Brontosauří Mladý svět zpět o dvě desítky let
 
Parodie skutečného časopisu, jak ji vytvářeli brontosauři při VÚT Brno.

Dopisy v koši nekončí

Milujte přírodu, ale s Mírou, nabádá slogan akce PsB '82. A já, byť syn své doby, přece nejsem tak velký sobík, abych ostatním znemožnil milování přírody. Jsem totiž Míra, jehož přítomnost je, jak výše uvedeno, pro tento účel dost nutná.

Míra Val.

Kde se stala chyba?

Bylo mi půl roku, když jsme se seznámili. Byla krásně černá se zářivým leskem. Když vzlétla, její křídla zašuměla a každý se po ní zálibně podíval. Velmi dobře jsme si rozuměli, společně jsme létali kolem Hlohoveckého rybníka nebo jsme se jen tak brouzdali v trávě. Brzy jsme se vzali a pokračovali ve společném životě. Leč běda.

Jednoho červencového odpoledne se do Hraničního zámečku nastěhovalo několik podivných tvorů. Malé hlavy, velká těla, špičaté ocásky --- ano, byli to brontosauři! Od té chvíle jsme nemohli svobodně chodit na procházky, protože jsme museli neustále uhýbat teniskám nebo pohorkám, které postupně udusávaly naši louku.

Jednou takhle vařili na ohni v kotlíku nějaké jídlo. Moje žena byla zvědavá, co to asi bude, a poodešla trochu dále od našeho příbytku.

To neměla dělat.

Okamžitě ji chytla brontosauří ruka a křikem "Roháč, roháč" přivolala ostatní brontosaury. Přenesli mou ženu na písek, nastavili jí zrcadlo, neustále ji fotografovali. Nakonec ji pustili.

A od té chvíle začala změna jejího chování. Neustále tvrdila, že zrcadlo bylo kouzelné a řeklo jí, že je na světě nejkrásnější ze všech roháčů, že se brzo stane minimálně fotomodelkou, ne-li filmovou hvězdou. Tykadla nosila nahoru a ze mě si dělala pouze sluhu. Nikdo už s ní nemohl vydržet, pouze mladé samičky k ní vzhlížely s úctou. Učinil jsem poslední pokus o záchranu našeho manželství. Nechal jsem se od brontosaurů také chytit. Chtěl jsem jí dokázat, že i mě nastaví zrcadlo a budou mě také nadšeně fotografovat. To se také stalo. Jenže moje manželka se na to ani nešla podívat řka, že kecám a že jí závidím její krásu a popularitu a že jsem jedině dobrý k tomu leštit jí krovky. Když jsem ji pak ještě načapal s jedním roháčem frajírkem, jak mi je nevěrná, bylo rozhodnuto a zažádal jsem o rozvod. Baz problémů nás rozvedli, protože jsme bohudík neměli děti.

Nyní zcela jasně vidím, že chyba byla především na mě. Měl jsem své ženě věřit, uctívat ji a dělat jí otroka. Určitě bych byl spokojenější --- vždyť u spousty lidí je to zrovna tak...

Koncil

Nic není bez komplikací, celým světem vládnou rozpory. Zavládly i v našem malém světě dvoučlenných posádek devíti vratkých kajaků.

Ačkoliv plavba probíhala hladce a podle stanoveného harmonogramu, svolali zpupní kapitáni jednoho večera koncil, na kterém mocí (a to nejen mocí autority) donutili své háčky odhlasovat potupné háčkovo jedenáctero za účelem upevnění svých mocenských pozic na lodi. Abyste mohli sami posoudit hanebnost a nedemokratičnost tohoto v uvozovkách zákona, uvádím z něj několik bodů:

 
Háčkovo jedenáctero
1. Háček je na lodi v pořadí důležitosti na posledním místě a nemluví do řízení lodi.
3. Háček se chová uctivě ke svému kapitánovi, při provinění se omlouvá: "Libějí odpustit."
11. Háček může zásadně za vše nedobré, co se na lodi i v okolí (zejména kapitánovi) přihodí.
 
Krátkozrací kapitáni však přes svoje silné řeči a i zřízení kapitánské obdoby CIA (zvěd Tom byl dopaden a patřičně potupen) vůbec nepředpokládali, že i háčci se občas ohlédnou a pátravým zrakem zkontrolují sílu jejich záběrů. Proto místo na povolný souhlas narazili na organizovaný odpor háčků, kteří se proti nim spojili.

Referát za HOH přednesený Drublou uvádím pro přesnost celý:

Polskem prochází strašidlo kapitánského vykořisťování. Dnem 17. 8. 1978 bylo proto na základě ústavy založeno Háčkovské odborové hnutí (HOH), které se tímto stává platným členem národní fronty. Ze základních bodů našeho programu vyjímáme:
 
1. Boj proti vykořisťování.
2. Právo svobodného řečnického projevu na lodi.
3. Právo shromažďování.
4. Právo na odpočinek.
5. Právo na kaloricky hodnotnou a výživnou stravu.
6. Právo na dobrovolnost práce.
7. Právo na výběr hudebního repertoáru.
8. Právo mít připomínky k řízení lodi.
9. Právo na rovnoprávnost, v případě neschopnosti kapitána převzít vedení.
10. Právo na stávku.

Program byl schválen na ustavující schůzi HOH jednomyslně. Náš svaz je ochoten bojovat za každé právo do posledního háčka.

Za svoje založení děkuje HOH vlastně kapitánům, kteří si neuvědomili, že útlak, vykořisťování a hanobení háčků nelze zvyšovat do nekonečna. A proto jako si vynutili svým postojem založení HOH, vynutili si i vyhlášením soutěže O nejlepšího háčka čtvrthodinovou stávkou.

Stávka byla zahájena 18. 8. '78 v 11 hodin 40 minut zpěvem revoluční písně My pluli dál a dál a háčci po její dobu ignorovali úsilí kapitánů udělit lodicím směr a rychlost. Tímto způsobem háčci nejen vyhlásili bojkot soutěži O nejlepšího háčka, ale prokázali i semknutost vzniklého HOH a jeho organizační jednotu.

Na závěr zdravíme všechny vykořisťované háčky touto výzvou: "K boji proti vykořisťování pozvedněme hlasy i pádla!"

AUTOR: VAŠEK

Sally

 
Milá Sally,
 
všichni kamarádi mi radí, abych se oženil, ale já pořád nevím, jak na to. Rady zklamaly, a tak se obracím na tebe.

Nepatřím sice k elegánům, kamarádi ale říkají, že zevnějšek není všechno, a tak mých 99 kdy živé váhy nemůže hrát žádnou podstatnou roli. Jsem obyčejný kluk, který má spoustu zájmů. Rád si posedím s kamarády v naší zamilované hospůdce nebo sklípku. Zhodnotíme fotbal, kvalitu piva a probereme problémy v práci. Tím je vidět, že mám k ní kladný vztah, ale zatím se to na platě neprojevilo.

Možná se ti zdá, že neumím dívku zaujmout, ale tak to není.

Moje první láska Maruška vždycky říkala, že jsem lepší než Franta, a to je u nás někdo. Asi se ptáš, proč se neožením s Maruškou, ale to je ten problém. Maruška se chová divně.

Jeli jsme spolu s Frantou a Jarmilou na chatu. Všechno bylo fajn. Naštípal jsem dříví, rozdělal oheň, opekl všem vuřty a když jsem začal umývat nádobí, přišla Maruš, že se Franta s Jarčou zabouchli nahoře v pokoji. Šel jsem pro kleště a Maruš jsem podal baterku. Koukala divně, ale šla mi posvítit. A pak se to stalo. Něžně se o mě opřela a řekla: Jdeme na to? Vzal jsem tedy kleště a šroubovák, abych přátelům ze zavřeného pokoje pomohl, a čekal jsem, že má milovaná půjde se mnou. Ale ona si k mému údivu sbalila ranec a odjela. Od té doby na mě nemluví a já nevím proč. Ona mě nechce. Jsem tak nešťastný, že jsem se při večerní vycházce málem zabil pádem z nájezdu k Hraničnímu zámečku. Sally, poraď!

Tvůj A. K.

Už dlouho mě nedojal žádný dopis tak, jako tvůj, milý A.K. Pročítala jsem ho neustále dokola a snažila se přijít na nejlepší východisko z tvého problému. Myslím, že to mám: kde jinde hledat pomoc než u tvých kolegů na pracovišti. Od čeho jsou pravidelné desetiminutovky. V klidu poseďte a rozeberte řádně tvůj problém. To by bylo, abyste na něco nepřišli!

Co se týče chování dívek (v našem případě Maruš), musíš být značně shovívavý. Dnešní děvčata jsou značně neukázněná a k jejich chování se musí přistupovat s velkou tolerancí.

Milý A.K., nevěš hlavu, nechoď po vyvýšených místech a hledej dál sobě rovnou partnerku. Což zkusit kontaktovat své spolupracovnice. Ani takový lehký podvečerní flirt na vozovce či v parku není k zahození.

Nedívej se na Franty a jim podobné chlapce. U těch tě čeká leda nápravný ústav, v lepším případě alimenty.

Sally

Tržiště senzací

Nedávná expedice vědců do Kokořínského dolu potvrdila dlouhodobou hypotézu. Brontosaurus nevyhynul! Na vlastní oči spatřili stádo 20 kusů, jak se popásá na nedozírných rákosových plochách. Zvláště pak byli překvapeni vysokou inteligencí pozorovaných plazů. Usoudili tak podle vyspělých dorozumívacích schopností. Po návratu si vědci obstarali druhý mozek také.

Slavíme

 

10.9.	Barborka Šiprová	N
11.9.	Denisa	S
14.9.	Šárka Šedivá	N
14.9.	Radka	S
17.9.	Evča Reitsp.	N
22.9.	Evča Straková	N
	Pavel Jirman	N
	Dan Klimeš	N
23.9.	Marťas	N
25.9.	Zdenda Buchta	N
25.9.	Zlatka	S
27.9.	Sluníčko	N
28.9.	Polda	N
29.9.	Kleofáš	S
	Polda	S
	Myšák	S
	Gogo	S
30.9.	Yaki	N

 
Legenda:

N

S

Toni

Akce Orchis

Volejbal

se hraje každé úterý v 18.45 v tělocvičně ZŠ na Náměstí Míru v Masarykově Čtvrti (konečná šaliny číslo 4). S sebou 5 KČ.

Zve Polda

12. 10. 2002 Akce Z II.

Bylo nebylo, v jedné malé zemičce v samém srdci Evropy se vykutálel z vajíčka maličký brontík. Málem si ale při tom pořezal nožičku o odhozenou rozbitou láhev. A všude kolem stovky dalších nebezpečných odpadků. Pomůžete mu je vysbírat?

 
Místo: Červený kopec v Brně
Sraz: 9:00 konec ulice Kamenná
Konec: cca. 18:30
S sebou: pracovní oblečení, boty a rukavice, igelitové tašky, svačinku a pití, šátek
Kontakt: tel. 544 215 585 (Hyman či Malina), mobil 728 861 900, e-mail Akce.Z@seznam.cz(Radka)

Těší se na Tebe Radka a Králík.

18. -- 20. 10. 2002 K ŽIVOTU NA ZÁMKU... Bez poznámek prosím

Dovolte mi pozvat vás na víkendovku K ŽIVOTU NA ZÁMKU... Bez poznámek prosím, která proběhne 18. -- 20. 10. na zámku v Bučovicích.

Pokud vás láká víkend na zámku s partou nových kamarádů, pak neváhejte a pojeďte s námi. Srdečně vás zvou Honza a Sluníčko.
 
VŠECHNO UVIDÍTE  ....... NA VLASTNÍ OČI
USLYŠÍTE ..... NA VLASTNÍ UŠI
PROŽIJETE .... NAPLNO  

Sejdeme se 18. 10. v 16.40 v Brně na hlavním nádraží ve vestibulu vpravo.

S sebou jídlo na víkend + dobrotu kterou máš rád, pracovní oblečení, spacák, karimatku, ešus, lžičku, šátek, 2 ubrousky, květinu a společenský oděv.

Pokud byste měli nějaký dotaz či zájem, ozvěte se mi prosím na kontakt: Jan Šipr,V.Kaprálové 23, Brno 618 00, Tel 05/48 53 05 69,  mobil 0777/552727, email siprj@seznam.cz

24. 10. 2002 Koncert

Na koho se můžete těšit? No tak především na Vojtu Kiďáka Tomáška, Ríšu Melichara a Martinu Trchovou.

Tento koncert pořádá Orchis v bezbariérovém divadle Barka v Králově Poli.

Vstupné: 75 Kč

Všechny srdečně zve

Hyman

1. -- 3. 11. 2002 Drákuloviny

 
Na výpravu do tajemného hradu Boskovice kdesi v Karpatech, hodláme přijmouti jeden a půl tuctu statečných chasníků a odvážných panen, za účelem vymýcení nekalých zjevení upírských... Taktéž třeba hrad pro poctivých pocestných zušlechtiti.

 
Kontakt: Jiří Maršál, Kárníkova 12, 621 00 BRNO, 737 577 676, drakuloviny@orchis.brontosaurus.cz

22. -- 24. 11. 2002 Čepice

 
Jaká je ideální pokrývka hlavy? Pro Indiány čelenka s péry, pro kovboje plstěný klobouk se širokou krempou, pro Eskymáky kožešinová čepice. A pro Tebe? To určitě zjistíš na naší pracovní a programové víkendovce v CHKO Český Kras.
 
Sraz: v 17.00 ve vestibulu Smíchovského nádraží v Praze
Poznávací znamení: černý kulich
S sebou: spacák, karimatku, šátek, jídlo na 2 dny pro vaření ve společné kuchyni (i nějaké sladkosti), pracovní oblečení a obutí i rukavice, ešus, lžíce a ostatní potřeby, bez kterých přes víkend nevydržíte
Kontakt: Toni Zrůstek --- antz@centrum.cz,603/300 356
Pořádá: ZČ HB Klub přátel Lukova a ZČ HB Orchis Brno
 

Těší se na vás Radka, Toni a Martin

Brněnské OHB

Organizátorský kurz Hnutí Brontosaurus 2002/2003

Brněnské OHB je série večerů zaměřených na dramaturgii, ekologii, psychologii, hospodaření, zdravovědu a mnoho dalších oblastí, užitečných k úspěšnému pořádání akcí...

Letos se budeme scházet opět každé pondělí na Bystroušce (CVČ BYSTROUŠKA, Fleischnerova 1a, Brno - Bystrc --- konečná tramvaje č. 1 a 3). Poprvé se sejdeme 21. 10. 2002 v 19.30 a pak každé další pondělí a rozcházet? Podle chuti... Třeba až ráno. Po přednáškách mnohdy proběhnou zajímavé hry pro vzájemnou inspiraci již zaběhaných organizátorů, a proto přijďte aspoň občas i vy, staré kusy.

Kontakt: Tomáš Kaplan, kancelář Hnutí Brontosaurus, Michalova 4, Brno, tel: 544215855, mail: ohb@orchis.brontosaurus.cz

Za tým kurzu OHB se na tebe těší Tomáš Hyman Kaplan, Markéta Ježibaba Černocká a Hela Mlejnková ze základních článků Hnutí Brontosaurus Orchis Brno, Svízel přítula a Slunovrat.

Program

21. 10.	Zahájení OHB
4. 11.	Pedagogika	Pája Ecler
11. 11.	Desatero domácí ekologie	Aleš Máchal
18. 11.	Dramaturgie I.	Juřín
25. 11.	Propagace	Hyman
	Hospodaření	Pája Kukleta
2. 12.	Produkce	Kleofáš
9. 12.	Dramaturgie II.	Hyman, Hela, Ježibaba
16. 12.	Vánoční klub	Hyman, Hela
6. 1.	Ekologické organizace
13. 1.	Psychologie	Zuza
20. 1.	Výstroj do hor a do přírody I.	Kleofáš, Bobeš, Pavouk
27. 1.	Výstroj do hor a do přírody II.	Kleofáš, Bobeš, Pavouk
3. 2.	Promítání z akcí
10. 2.	Simulační hry
17. 2.	Rétorika	Pája Ecler
24. 2.	Právo a bezpečnost na akcích

Pak už jsou jen účastnické kluby až do 19. 5. a 26. 6. 2003 zkoušky.

Středeční kluby Brloh

Brontík je sice určen především pro lidi z Brna, ale vzhledem k tomu, že se v Praze objevuje čím dál více čtenářů, jsem se rozhodl zařadit do seznamu akcí i tuto rubriku.

Brloh je "nadčlánková iniciativa", určená k podpoře a větší aktivitě pražských brontíků a především k "mezičlánkové komunikaci". Zváni jsou všichni, nejvíce ale případní (spolu)organizátoři dalších klubů. Náplň je dle uvážení organizátorů a iniciativě se meze nekladou, takže jde většinou o zajímavé, i když trochu kratší akce.

Takže pokud jste někdo z Prahy nebo se tam náhodou ve správnou středu objevíte, neváhejte a přijďte se s námi pobavit... A vezměte s sebou samozřejmě kamarády.

Prozatím nejsou žádná konkrétnější zvadla, ale přečtěte si alespoň hrubý popis naplánovaných klubů.

2. 10. 2002 Čaj o sedmé verze 2.0

Opakování úspěšného klubu, který se konal před prázdninami. Tentokrát půjde kromě pití čaje především o prohlížení fotek z letošních táborů PsB a samozřejmě také o vykládání zážitků z těchto táborů.
 
Sraz: v 18 hodin na Toulcově Dvoře --- zastávka autobusu 177 Chudenická (jede např. přes zastávky Opatov, Skalka, Spojovací)

Pořádá ZČ HB KPL --- Věra a Slon

16. 10. 2002 S drakem o závod

Pojďte si s námi zkusit, čí drak bude nejpěknější, který výš doletí či který má nejdelší ocas... Akce pro všechny děti, ale především pro ty, které už na to nemají ten správný věk.

 
Sraz: v 16 hodin na Letenské pláni (zastávka tramvají 1, 8, 25, 26 Sparta)

Pořádá Blboun nejapný --- Pelé, Barka, Toni

30. 10. 2002 Středeční chvilka poezie

Tento literární Brloh bude samozřejmě hlavně o písmenkách. Nenechte se zastrašit názvem, prý tam bude i nějaká ta próza.

Místo a čas konání prozatím není dořešen, v případě zájmu se informujte např. u Toniho --- antz@centrum.cz,+420603300356

Pořádají bezpartijní Alča a Verča spolu s Pelé

6. 11. 2002 Lampionový průvod

"Mami, mami, kup mi prosím lampion..." --- Vždyť listopad je už za chvilku...

"Tys mi to zhasl!" --- Máš sirky?

"A nejhezčí lampionek mám já." --- A viděl jsi už ostatní?

 
Ne? Neváhej a připoj se k našemu lampionovému průvodu!

 
Sraz je v 19 hodin na Haštalském náměstí v Praze.

 
Kontakt: Pelé --- e-mail: xpele@email.cz,mobil: 607 705 839.

Zvou Barka, Pelé, Radka, Martin, Toni a ZČ HB Orchis, KPL a Blboun nejapný.

Ostatní akce

11. -- 13. 10. 2002 Šamanská víkendovka

"já jsem, já existuji. Uvědomění sebe sama, svých myšlenek a pocitů. Pohyb, uvědomění těla, živly." ...
 
Víkendovka bude probíhat v Průhonicích, sraz je v 19.00 hodin na náměstí v Průhonicích. Budeme pracovat v Průhonickém lesoparku a vyzkoušíme si něco ze šamanismu.
 
Kontakt:
Martin Perlík
mobil: 0608-526635 (608526635)
mail: astragoth@email.cz

18. -- 20. 10. 2002 Sebe sebou

"Abychom mohli pomoci přírodě, musíme nejdřív pomoci sami sobě..." Můžete se těšit na poznávání nových kamarádů, poznávání sebe, spolupráci, pomoc na permakulturní zahrádce a spoustu jiných radostí. I my se na vás těšíme.
 
Pořádá: ZČ HB Svízel přítula --- Věroš, Frištenský a Jitka
Kontakt: Věroš --- veros@bludny.koren.cz,(0)777-899-437

18. -- 20. 10. 2002 K ohradám

Další koňská víkendovka ve Francově Lhotě u Vsetína, tentokráte převážně věnovaná pomoci při opravě a stavbě zimních ohrad.

Jako již tradičně je připraveno pár her a kulišáren mezi prací, zpíváním, spánkem a jízdou na huculech.
 
S sebou: nezbytné vybavení pro přežití --- jídlo, spacák, bagr (lžíci), šátek, ešus, hrnek, dobroty, tužku & papír, karimatku, přiměřené pracovní oblečení (bývá tu chladno a větrno!), pevnou obuv do stájí, pracovní rukavice, fotoaparát, vlastní sedlo, toaletní potřeby, Tatranku, peníze, doklady, kamarády/ky, hudební nástroj, dobrou a pracovní náladu...
Zápisné: pokud se chcete na tuto akci přihlásit, pošlete na kontaktní adresu 50,-Kč, aby bylo jasné že to myslíte vážně. V případě neúčasti se zápisné nevrací.
 
Těší se na Vás Bobek
 
Kontakt a další informace: Bobek --- Radek Slováček, Luh 1808, 755 01 Vsetín, 604/131 306, slovacekr@gedip.cz

Blbý komix

Tento komix se nečekaně projevil jako psychologický test. Takže pokud si někdo myslí, že ví, co sděluje, rádi bychom, kdyby nám svůj poznatek oznámil na adresu redakce.

Toni

Koncodrobek

korektor

září 2002