Kofoholici

Toni

Kofovíkend podle Aničky

Kofolovíkendovka --- čo si pod týmto názvom brontíkovskej akcie predstaviť? Mojou prvou reakciou na ponuku zúčastniť sa tejto akcie bol mierny záchvat smiechu. Áno smiech, predstavila som si bandu hrajúcich si detí s fľaškou kofoly v ruke. Ako sa za chvíľu ukáže, moja predstava nebola ďaleko od pravdy.

Táto ojedinelosť, možno hravosť a pohodovosť v dnešnom technickom a globalizujúcom svete ma zaujala a rozhodla som sa tejto akcie zúčastniť i popísať vám moje zážitky a dojmy.

Moja cesta ku kofolavíkendu sa začala v Brne na hlavnom nádraží, kde malo dôjsť k stretnutiu organizátorov a účastníkov už menovanej akcie. Po stretnutí s uvedenými osobami, ma táto akcia utvrdila vo svojej ojedinelosti. Okrem toho, že doménou bola Kofola, počet organizátorov prevyšoval počet účastníkov a to v pomere 4:3 v prospech organizátorov. Pre mnoho ľudí by tento fakt znamenal zánik akcie, mne prebehlo hlavou to bude nuda a môj entuziazmus sa dostal na bod mrazu. Ale opak je pravdou: za prvé kofoholici, ktorí sa svojho kofeínu len tak nevzdajú, tento stav vôbec nerozhádzal a akciu nezrušili, za druhé zdanlivá nevýhoda malého počtu ľudí bola vyvážena priateľským prostredím a bližšími kamarátskymi vzťahmi.

Keďže som člověk vyznávajúci zábavu, vzala som si papierovú lodičku (drevenú som nezohnala), nasadla som do vlaku a týmto podporila Kofolumbovu výpravu.

Sobotné ráno sme sa snažili byť užitoční. Naša užitočnosť spočívala v nenáročnej práci v botanickej záhrade, kde okrem toho, že sme park zbavovali náletu, sa člověk pokochal krásou prírody zvýraznenou farebnosťou jesene.

Popoludní pre nás organizátori pripravili nápaditý kofolový program. K docieleniu označenia Kofoholik, sme museli prejsť plejádou kofolových disciplín.

Znalosť o Kofole sme si preverili v súťaži "Chcete být kofolářem?", ďalej nasledovalo trochu športu, čo spočívalo v kofolopinpongu a svoju lásku ku Kofole sme vyjadrili Ódou na Kofolu, niečo by som vám z nej citovala, ale skonfiškoval ju Toni.

V závere večera nám organizátori predviedli mnohostranné využitie a rôzne formy požívania Kofoly. Prezradím vám niektoré z nich: po dávkach, z čajníka, z kapáku. Kofolu, ten lahodný, tajomný až mýtický nápoj môžu prijímať tiež naši štvornohý kamaráti (myslím mačky, psy, nie neskorých návštevníkov krčiem). Pozn. redakce, konkrétně kofoholika Toniho: ale ti můžou taky!

Takže milí brontíci a vyznavači pohodových akcií, ak sa vám niekedy naskytne možnosť zúčastniť sa podobnej akcie, neváhajte a príďte do klubu kofoloholikov, určite si prídete na svoje. Posledná vec, čo mám na srdci sa týka organizátorov. Áno, ich počet prevyšoval počet účastníkov, čo by mohlo viesť k predstave, že sa na to organizátori vyfláknu a budú to brať laxne, ale opak je pravdou. Boli skvelí a ja im touto formou ďakujem za príjemne strávený víkend. Prajem im veľa chute a inšpirácie pri príprave podobných akcií.

Anička

Óda na kofolu

Ó, ó, Kofolo má
Kofolo jedinečná
já vzívati tě budu
až zívati budu.
 
Jsi perlivá jak perličková koupel
až se mi z tebe žaludek houpe
a nezní to vůbec hloupě,
že tvá barva černá
ti zůstane navždy věrná
tvůj karamel černý
jemu budu navždy věrný.
 
Ó, Kofolo má,
Kofolo chlazená,
bublinková, vodou ředěná
v Opavské Galeně
mají na tě spadené
a v Krnově u Santy
mi už necpou žádný panty.

Na Kofovíkendovce sepsal Milan, Trpaslík a Anička

Pozn. redakce: takhle na normální lidi působí Kofola...

Silvestr s medvědem

Již počtvrté v řadě jsem přelom roku strávila v Odrách. Zasvěcení z názvu akce poznají, kdože ji měl na svědomí, ale pro ty ostatní to pro jistotu i napíšu --- nejedná se o nikoho jiného než o naše mistry Královského rytířského řádu Medvěda, Sibu a Bobka.

Hned první večer jsme obdrželi četné hodnotné funkce. Mezi ty nejvýznamnější patřil generalissimo přes jídlo, kterýmžto titulem se celý Silvestr pyšnila Lenka, které bych spolu s jejími pomocníky Aničkou a Stínkem chtěla poděkovat, že stravování bylo dobré a nakonec jsme si vždy dosyta naplnili bříška. Důležitý byl též generalissimo přes záchody, kterážto funkce (z mně neznámých důvodů) byla svěřena Šplouchovi, příjemný byl i noční skřítek Mirna, která nás každý večer ukládala ke spánku.

Druhý den ráno jsem chtěla vyrazit na běžky, jenže ouvej --- nikdo se mnou nechtěl jet. Nakonec se naštěstí odhodlala Sláma, já si obula Sibovy boty číslo devět, jí jsem nechala své osmičky, domluvily jsme si s kuchaři oběd na druhou a vyrazily jsme. Cesta byla úžasná, nádherná, jedinečná a vůbec měla všechna další superlativa, které si jen dokážete vymyslet. Sláma navíc pochází z Rakouska, takže jsme cestou rozebraly všechno možné včetně Temelína. Taky mě pořád vrtalo hlavou, jak to, že Sláma maturuje letos stejně jako já a přitom je o rok mladší. Nakonec jsme po důkladném srovnání školských systémů obou států přišly na to, že v Rakousku je o rok kratší první stupeň, takže je to vlastně v pořádku.

V neděli jsme úspěšně zvládli práci --- odhrabání sněhu kolem školy, ve které jsme spali. Nebojte, sněžilo i nadále, takže jsme si to pěkně ještě jednou zopakovali v den odjezdu.

Potom přišel vrchol silvestrovského programu --- celovečerní hra Casino. Nakonec jsem se stala spoluorganizátorem, protože Sibovi ještě chyběli nějací lidi a já hru už dvakrát hrála. Musím říci, že jsem se naučila perfektně vypočítávat výhry v ruletě.

Na 31. prosince jsme opět vyrazili na běžky. Tentokrát už nás bylo více, neboť přijel Kleofáš s Jančou, Sibovy lyže tentokráte obula Mirna a Sláma s Jerrym za námi ťapali na sněžnicích. Na poslední dva jmenované byl nádherně legrační pohled, nohy měli velké jak kačeři Donaldi a sníh z nich lítal na všechny strany. Na poslední zkopeček potom sundali sněžnice, postavili se na jedny lyže za Mirnu a takhle jeli tři v jednom (lepší než tyčinka Twix).

Večer Baset, Pižďucha a ještě další holky rozjely potají anketu o nejhezčího kluka na akci (vyhrál Jerry), strašně se u toho řezaly a pak z toho vznikl nápad nějakým nej- ocenit všechny přítomné pány. Nedokážu z hlavy vyjmenovat všechny přívlastky, ale snad se klukům aspoň trochu líbily.

Ještě se tančily irské tance (fakt to děckám moc šlo), já si zas po delší době pořádně pokecala s Jančou a Kleofášem, hrálo se na kytary, bubny, flétnu a zpívalo se --- a pak přišel Siba: "Kdo půjde se mnou oslavit Silvestra domů?" Vyrazili jsme všichni, neboť od "Sibokubů" je nádherný výhled na celé Odry (a ohňostroje). V tuto chvíli mě ještě strašně překvapila jiná věc, neboť na další Sibovu otázku: "A kdo si se mnou dá kakaový přípitek?" se zvedla asi polovina rukou a nakonec na vrcholu kolovala jediná láhev alkoholu. Takovou hromadnou odezvu jsem nečekala, většinou nás abstinentů bylo třeba 5 či tak nějak.

Nahoře jsme si asi natřikrát odpočítali nový rok 2002 (neměli jsme hodinky), popřáli do něj hodně štěstí (nezapomenu na Honzíkovo přání, ať mi přijímačky dopadnou "dobře" --- nelíbí se mu, že se chci hlásit do Prahy, na druhou stranu mi nepřeje, abych se tam nedostala) a pak jsme po pytlích, které dovezla Wendy, svištěli zpátky. Bylo to pěkné, akoráť mi umrzaly prsty (za blbost se platí --- když si někdo nevezme rukavice...), ale poté, co jsem na konci bolestivě vrazila do svahu, jsem už radši zbytek cesty doutíkala po svých.

To ráno ještě následovaly nějaké legrace, zpívání, jídlo a pak spánek (pro mě po čtvrté). Pokud ale platí, že jak na Nový rok, tak po celý rok, tak nechci vstávat --- Siba nás totiž vzbudil prudce neoblíbenou písní Gymnastika ("předklon, záklon, rukama vířit..."). Pak jsme uklízeli (díky všem pomocníkům v kuchyni) a loučili se a uklízeli a však to znáte.

Do Brna jsem jela poprvé Zebroušem, Aniččiným pruhovaným autem.

Díky za vše a za PéeFka navíc

Radka

Tuleni

Když prošlo e-mailovou konferencí zvadlo na tulení víkendovku, jistě spousta tuleňů neváhala a přihlásila se na ni. Časem se tento počet snížil pravděpodobně zvýšeným výskytem chřipky, nachlazení a tuleního moru. Nakonec se sešlo jenom několik málo statečných, které bys spočítal na prstech obou rukou.
Postřehy:

Organizátorům se i přes malý počet účastníků (nebo právě díky němu?) povedlo navodit výbornou pohodovou atmosféru, která byla kvalitní psychickou přípravou do běžného života. Díky

Věroš

Šaolin

Zdroj: Instruktoři Brno

Libreto: V šaolinských klášterech procházejí adepti těžkou zkouškou. Procházejí cestu plnou překážek a v patách mají mnichy Šaolinu. Setkání s mnichem znamená smrt. Nebo?

Paracelsovi žáci chtějí dopravit lék těžce nemocné kněžně, která stoná v zámku na vysokém kopci. Mají lék, ale v patách se jim žene smrt, která nechce přijít o svoji kořist. Vyrážejí na nelehkou cestu, začíná jejich závod o život. Nebo?

Pravidla: Velmi jednoduchá. Průvodce vede motivované hráče trasou, na které musí zdolávat překážky a za nimi postupuje pronásledovatel. Typickou vlastností pronásledovatele bývá jeho tuhý kořínek (např. Smrt) a schopnost penalizovat hráče (např. dotekem, kosou). Typickou vlastností hráče je neschopnost bránit se pronásledovateli.

Fornostská družina snídala na sněhu a ještě rozdýchávala nepříjemné probuzení, kdy skřeti zaplavil jeskynní komplex, když se další skřeti objevili před branou. Byli hluční, škaredí, bylo jich moc. Otrávení bojovníci se pomalu zvedali, aby dali té pakáži pořádnou lekci. O chvíli později se dobrodruzi snažili zachránit útěkem přes špičaté kůly palisády, protože po jediné cestě nezadržitelně postupovali útočníci. Posledním obráncům kryjícím ústup braly sekery skřetů cenné životy...

Překážky v postupu mohou být různé. Platí, že selhání na překážce je také penalizováno (konec ve hře nebo odebrání jednoho "života") stejně jako setkání s pronásledovatelem.

Skupinka vedená postavou v kápi rázně uháněla po cestičce, když se vůdce náhle zastavil s výkřikem: "Nemají tam lano!" Mávnutí rukou "Nu což, oni to zvládnou." Kdesi jinde se v ranním slunci doslova leskne zledovatělá třímetrová zeď, která se postaví do cesty našim dobrodruhům. První muži se staví ke zdi a stávají se základem pyramidy, po které ostatní budou šplhat. Teď by se jim šikla i šňůra na prádlo...

Organizátor si může vyznění Šaolinu přizpůsobit podle svých potřeb. Může to být hra, ve které do cíle nedorazí všichni. Každý hráč dostane pouze jeden život a postupně odpadají na překážkách nebo jsou dostiženi.

V další (zajímavější) variantě je podmínkou, aby se do cíle dostala celá skupina. Tato varianta podporuje sounáležitost ve skupině. Organizátor přidělí každému víc "životů" (nejlépe nerovnoměrně --- nejslabším nejmíň životů). Skupina vyráží. Směr určuje průvodce. Tempo postupu udává pronásledovatel, který udržuje skupinu v neustálém napětí. Pokud ti nejzdatnější nejsou ještě vyčerpáni ochranou slabého jádra, může jim průvodce přitížit těžkým a neskladným břemenem. Výsledkem bývá velkolepá štvanice se spoustou silných zážitků.

Už jsem toho měl plný kecky. A tím jsem nemyslel jen vodu z potoka, do kterého jsem se před chvílí rozplácl i báglem jak široký, tak dlouhý. Měl jsem plný zuby navlhlýho oblečení, klopýtání ve tmě, větví šlehajících přes obličej. Měl jsem plný zuby postavy v černém a odporného skřípání brousku. Snad jsme ji na chvilku setřásli. Ale néé, už je tady zase. A kosu má na kusy. Ve tváři štvance se rozlil šťastný úsměv při pohledu na útrapami cesty poznamenaného Smrtě...

Dobře provedený Šaolin patří k programovým vrcholům na akci a tak ho taky doporučuji využívat. Na druhou stranu, když není zbytí, dá se nachystat za čtvrt hodiny.

Momenty: Silným momentem je pronásledování. Zvlášť poté, když účastníci pochopí, že pronásledovatel je nezadržitelný. Podlehnou kouzlu štvanice a na úprku dokážou věci, o kterých si myslí, že nesvedou.

Ne tak, ale tak

Jak vést nevidomého

Je-li vaše milá nabídka odmítnuta, nebuďte roztrpčeni. Někteří nevidomí dávají přednost vlastní samostatnosti před nabízenou pomocí. Neříkám, že mají pravdu, ale v každém případě je to jejich právo. Většinou bude Váš návrh přijat s radostí. Vy sami nabídněte rámě. Netahejte nikdy nevidomého za ruku ani ho nestrkejte před sebou. Tím u něj vzniká pocit nejistoty, a navíc je takový způsob pohybu obtížný.

Jestliže jdete s nevidomým, který je zavěšen do Vaší paže, není nutné říkat: "Nyní zahneme vlevo nebo vpravo". Zrakově postižený vycítí tento pohyb a následuje Vás automaticky.

Při procházení dveřmi nebo úzkým průchodem jde průvodce vždy první. Paži, za kterou se Vás nevidomý drží, natáhněte dozadu tak, aby mohl kráčet částečně nebo zcela za Vámi.

Chodníky a schodiště

Vystupujete-li na chodník nebo sestupujete-li z něj, stačí říci: "Chodník nahoru" nebo "chodník dolů". Pokud s někým chodíte častěji a jste na sebe zvyklí, stačí dát domluvený signál --- např. přitisknout paži k tělu.

Není většinou nutné se s nevidomým zastavovat, abychom mu umožnili ohmatat kraj chodníku bílou holí. Jestliže přijdete ke schodišti, řekněte jednoduše: "Pozor, schody nahoru (dolů)" a vykročte. Můžete se také zeptat nevidomého, chce-li se zároveň druhou rukou držet zábradlí. Pokud ano, řekněte: "Zábradlí je po vaší pravici (levici)" nebo položte jeho volnou ruku přímo na ně.

Opravdu není nutné předem hlásit počet schodů. Ve spěchu se člověk často splete. Jde-li nevidomý sám, ucítí konec schodiště holí. Pokud jdete s ním, neztrácejte čas počítáním, ale oznamte jednoduše poslední schod.

Jestliže je možno volit mezi pevným a pohyblivým schodištěm, nechte rozhodnutí na nevidomém. Na eskalátory však nevidomého určitě včas upozorněte.

Dotěrný anděl strážný

Vše, co bylo napsáno nebo řečeno, pokud jde o těžce zrakově postižené a jejich nezávislost, má občas za následek, že někteří lidé z úcty k této nezávislosti váhají nabídnout pomoc. Dokonce i když vidí nevidomého v nesnázích, ať už na ulici, na nádraží nebo kdekoli jinde. Jsou mu v patách jako určitý druh anděla strážného, plni obav, aby se neuhodil o nějakou překážku. Jistěže obdivuhodný úmysl!

Tito pomocníci si ale myslí, že o nich nevidomý neví. Ten je ovšem při samostatné chůzi velice bdělý a maximálně využívá ostatních smyslů, hlavně sluchu. Zpravidla velice brzy zjistí, že má anděla strážného, který nejenže nepomáhá, ale navíc svou nejasnou přítomností na sebe poutá pozornost. Tím nevidomého zaměstnává, což překrývá ostatní vjemy, a pokud tato "malá hra" trvá určitou dobu, může nevidomého dosti znervóznit. Neváhejte nabídnout vlídně svou pomoc a v žádném případě nehrajte roli strážného anděla. Ať by byl Váš úmysl jakkoli dobrý, stali byste se protivným ďáblíkem, kterého by si nevidomý přál nechat co nejrychleji zmizet.

Herman VAN DYCK

První mejdan ve čtrnácti

"Tenhle tejden se na vandr nejede," oznámil nám v úterý na slezině šerif a záhadně se usmál. "Totiž naši vodjížďí na víkend do Brandejsa k strejcovi, a já mám tady zalejvat kytky a hlídat kvartýr. Takže konečně uděláme co?" Nechápavě jsme zírali a nic mimořádného nás nenapadalo. "No přece bude mejdan!" zařval šerif a hrdě vypjal hrudní košíček. V užaslém tichu Kulhavej Jim poulil oči jako kapr praštěný paličkou a Ušatý Torpédo si rozpačitě skládal z ucha vlaštovku. Šerif rozdělil úkoly:"Ty," ukázal na mě, "doneseš kytaru a láhev ostrého, Jim víno a chlebíčky, Torpédo sežene nějaký holky. Já dodám byt a intimní osvětlení. Nakonec už je čas, abysme poznali všecko. Za chvíli budeme starý, a ani jsme si moc neužili." Ze sleziny jsme šli jako ve snách. "Kucí, jaký víno šerif myslel? Máme doma jenom lahev rybízáku, ale tata ji nechává už pátej rok, že prej se votevře, až budeme dědit po tetičce Bláže z Bechyně." \\ "Hele, tak to vem," zahučel Torpédo, "čím starší víno, tím lepší." A zamlaskal znalecky, jako by právě ochutnal Beaujoleaux, ročník třicet dva. Přitom jediný alkohol, co kdy vypil, byla láhev jabčáku, když byli s vosmičkou na školním výletě, a kterou spolu se třemi dalšími hrdiny potupně odevzdali do rozkvetlých keřů pod okny ubytovny.

"Víno, víno," brumlal si Torpédo pod uši, "to máš lehký. Ale já mám sehnat holky. Copak ňáký pořádný znám?" \\ "No, zrovna moc pořádný bejt nemusí," chtěl jsem mu pomoct, "spíš myslel ňáký lehčí. Aby s nima nebylo moc práce." Mluvil jsem jako zkušený pasák, ačkoliv mé milostné zkušenosti byly naprosto nulové, nepočítám-li ovšem klofanec někam za ucho od vyvinuté pionýrky Málkové a shlédnutí mládeži nepřístupného filmu "Angelika --- markýza andělů".\\ "Ty, jak to myslíš --- lehký? To jako žádný tlustoprdky, nebo co?" nedal si pokoj Torpédo. "Podívej," poučil ho Jim, "míň slušnejm holkám se mezi náma chlapama říká lehký zboží, i když váží třeba metrák."\\ "Jo tak," povídá Ušatec, "to by šlo. Pozvu Kropáčkovou, ta mě sice jednou poslala do ..., no ale to jsem ji zval do kina na Timura a jeho partu, takže myslím, že mejdan v žádném případě nevodmítne. A taky řeknu Jolance Derziové vod nás z ulice. Ta vám umí nádavek víc než vyjmenovaných slov. Tvrdí vo sobě, že je Italka, kouří cigára a je pořád vopálená. I v zimě." \\ "To je fuk," zapojil se Jim, "hlavně, když má vepředu tyhlety, jak říká brácha, pěkný budliky-budliky." \\ "T-t-t-ty jsi vůl," zakoktal Torpédo a uši mu zrudly tak, že auta za náma začala zastavovat. Loudal jsem se zamyšleně domů a cestou mě napadaly ty nejodvážnější erotické situace, kde Casanova by byl proti mně pouze ubohý břídil, zastupující okresní přebor. V pátek odpoledne jsem nedočkavě zvonil u šerifa. V plátěném obalu kytaru, v tašce láhev s domácím švestkovým výtažkem, třikrát prohnaným destilační kolonou, a schopným v případě potřeby nahradit náboj plamenometu. Čisté tričko, nové trenýrky a čerstvě umytý krk naznačovaly, že jde o mimořádnou situaci. V obýváku chrčel kazeťák a na stole stála láhev plzeňské desítky. "Dej si taky," povídá šerif, "seš tu první a ještě je dost času. Jo, a pamatuj si: dneska musíme zažít úplně všecko, rozumíš: úplně všecko." Pak sáhl do dřevěné krabičky a nabídnul mi doutník. První šluk mi vrazil do plic jako naklaďák do zdi. Z vočí mi vytryskly slzy, z nosu vyletěl holub, a nové trenýrky získaly malý hnědý proužek. "Asi nebudu kouřit," oznámil jsem kuckavě, "víš, abych nesmrděl holkám, až se třeba budem líbat." Zrovna když jsem se vracel z koupelny, vstoupil do dveří Kulhavý Jim, za ním se objevily uši a jejich Torpédo, a za nimi, za nimi váhavě vešly dvě postavy v sukních. "To je Jolanka, " ukázal Torpédo na snědou, mírně ušmudlanou, asi dvanáctiletou cikánečku s cigaretou v puse. "A tady je Kropáčková," vítězně postrčil dopředu značně vyvinutou blondýnku s předkusem a fialovými nehty. "Ahoj," nesměle špitly holky a vykuleně si nás prohlížely. "Ahoj," zamutovali jsme se šerifem unisono a začali se potit. Jim otevřel kabelu a pomalu vyndával na stůl: dvě veky, cibuli, vokurku, kousek pražského salámu, hořčici a sklenku marmelády. Nakonec vedle potravin postavil zaprášenou láhev jakési husté tekutiny, o které prohlásil velmi krátce:"Víno." \\ "Takže jídlo do kuchyně," zavelel šerif, "holky uvaří chlebíčky, a chlapi," významně se na nás podíval, "a chlapi vokoštují pitivo." "Teda pardi," prohlásil Jim, když jsme zůstali sami, "teda pardi, já nevím, ale ta s tím cigárem - není to kluk? Nevidím, že by měla někde ty budliky." "Magore," povídá světácky šerif, "víš vůbec, co je exotika? Tmavé peklo vášně? Noční orgie v buši? Nic ti neříká roztoužený pokřik gorilího samce?" "Ne," povída Jim, "mně se zdá, že je to kluk, a budu si na něj dávat bacha." "Ale, pánové, ta Kropáčková, to je nářez, co?" ukazoval nadšeně rukama Ušatý Torpédo, jako by vyspělost děvčete byla jeho zásluha. "Tak si na to cvaknem, ať máme sílu!" Otevřel jsem Jimův vínový příspěvek. "Tak na to!" Vyklopili jsme do sebe rosolovitou hmotu, kdoví proč nazývanou vínem. Vzápětí jsme se sešli na oné místnůstce, kde každý bývá nejraději sám. Nás tam bylo čtyři. A navíc, jako by mi něco signalizovalo, že budu muset znovu použít koupelnu. "To se nedá pít," ječel Torpédo, "to není víno, ale kvašený netopejři v octě! To už dávno měla vypít tetička z Bechyně, určitě byste dědili vo hodně dřív!" Abych zachránil situaci, vytasil jsem se s otcovým výrobkem: "Co, pánové, vochutnat tohle?" \\ "Hm," poznamenal šerif a nalil, "je to cisty, voni to pekne, tak na ex!" \\ "Nic to neni, " pomyslel jsem si, ale vzapeti mi hrdlem projel rozzhaveny ingot z kladenske Poldovky. Vyrazily se mi potnicky a slezly nehty na nohou. Torpedovi zvadly usi a Jimovi se natahla kratsi noha vo tolik, ze zacal kulhat na druhou stranu. Jenom serif hrdinne stal a jeho oblicej pripominal dobre fungujici semafor na krizovatce. "No teda," povida asi po deseti minutach, kdyz uz mohl jakz-takz dychat, "no teda: docela to ujde. Pravda, cekal jsem neco vostrejsiho, ale pro holky to bude stacit. Aspon budou povolnejsi." \\ "Po tomhle by povolil i trezor v bance," dodal Torpedo a votrel si slzy. Pak pustil na plny pecky magic: Rikatado, Bessie, Az ztichnou bile skaly a Vlajka ... "Hergot, nemas tam neco jinyho?" povida Jim a polknul. Serif vymenil kazetu a ticho pokoje rozervalo ostre solo Pomerancoveho expresu. Holky donesly z kuchyne vyrobek dovednych rukou, zrovna kdyz z reproduktoru zaznela popularni pisen "To koukate, to koukate, co jsem mel dnes k vobedu". Na mise lezely tluste kusy pokrajene veky namazane marmeladou a ozdobene kolecky salamu, cibule a okurek. Kucharske umeni patrne nebylo tou nejsilnejsi strankou devcat. "Holky, vite co," rozhodl se serif, "budem hrat takovou prima hru, jo? Ale nejdriv se napijte." Dal do sklenic davku jak pro kone a podal divkam. Koply to do sebe, ani se nezachvely. "Dobry," prohlasila Kropackova a vycenila na nas kobyli zuby. Jolanka nerekla nic, ale zkusene si nalila jeste jednou a zacala se vyzyvave kroutit do rytmu pisne o Jesse Jamesovi. Ve vzduchu bylo citit napeti a serif zacal vysvetlovat pravidla hry:"Holky si ted vezmou boty a pudou se schovat do zahrady, jo? My je pujdeme za chvili hledat, a kdo je najde, ten dostane pusu, nebo bude muset vypit sklenku Jimova rybizaku." Jolanka a Kropackova souhlasily a s vyznamnym chichotanim se odesly ukryt. Aby jim nebyla dlouha chvile, odnesly s sebou i otcovu palenku. Potichu jsme smotali celtu a dve deky, Jim nahrnul do igelitaku chlebicky, ja sbalil kytaru a potom... Ohen nam navonel saty, reka si broukala s Jimovou kytarou Slabocha Bena, bylo nam fajn, a tak jsme ukusovali chlebicky s marmeladou a cibuli a vzpominali, jestli jsou holky dobre schovany. A potom serif pronesl pamatnou vetu: "Na vsechno jednou dojde, ale vsechno chce svuj cas." A protoze byl serif, mel pravdu. Serif ma totiz vzdycky pravdu.

Vojta Kidak Tomasko

Ivo Cicvarek a Oko: Videt vic

Tak se nam Ivo Cicvarek uz take stal otcem. Tedy aspon pokud jde o hmatatelne plody jeho nekolikalete pisnickarske kariery. Titul prvniho alba skutecne nelze, je na nem videt (nebo spis slyset) o hodne vic nez bezny folkovy prumer, pokud se ovsem vubec tento pocin da s beznym folkovym prumerem srovnavat.

Ditko prichazelo na svet cele tri roky, aniz o tom sirsi okoli vedelo, takze jeho vydani se laikovi muze zdat prekvapive. A troufam si tvrdit, ze nahravka to u mnoha posluchacu nebude mit jednoduche, nebot v nekolika ohledech dost vybocuje z obecne sedi. Predevsim cita patnact skladeb plus predehru k jedne z nich o celkove delce vice nez 55 minut; obvykle nahravky mivaji tak o deset minut mene. Vydelenim obou uvedenych cisel zjistime, ze pisne budou patrne dost dlouhe, coz vyzaduje trochu vetsi soustredeni (to se vsak opravdu vyplati). Tretim nestandardnim rysem je otevrenost, s jakou nas pisnickar vpousti do sveho vnitrniho sveta, aniz se snazi nejak stylizovat. A to jsem se jeste nedostal k hudbe a bookletu, u nichz stoji za to setrvat dele.

Po hudebni strance je album rozkrocene mezi klasickym pisnickarskym folkem a vaznou hudbou. Ivo dokaze sbirat inspirace z mnoha proudu a vytvaret z nich velice inteligentni hudbu, aniz se pritom upisuje nejakemu stylu ci zanru. Tak muzeme na albu najit nekolik bohate instrumentovanych skladeb spocivajicich na majestatnim a podle potreby patetickem ci civilnim klaviru (Novy rok, Prvnekrat), oddychove pisnicky pro radost (Kanibalove, Drak), zamyslene a ne zrovna vesele sondy do zapletek v lidskych zivotech (Sen, Muzikanti, Kinoblues), nebo temer solove skladby pusobici svou jednoduchosti a prostotou (Podzim, Ozvena pro kridlovku), v jejichz tvari lze zahlednout odraz velkych pisnickarskych osobnosti jako Plihala ci Buriana. V tissi casti alba strida klavir pohyblivejsi a intimnejsi kytara, vse je doplneno vsudypritomnymi fletnami a violoncellem stalych Ivovych spoluhracek Petry Klementove a Jany Havlove a desitkami vselijakych zvuk univerzalniho moravskeho perkusisty Pavla Plcha. Prilezitost dostali i hoste, mezi nimiz je az podezrele mnoho Klementu a Havlu, ale neni to zadna lacina ulitba rodinam --- vsichni zucastneni (tedy i Neklementovi a Nehavlovi) hraji skvele, pritom je z jejich hry citit radost a nadseni pro vec. A dalsi zvlastnost: nemohu to sice tvrdit stoprocentne, ale podle vsech indicii na albu bude jen velmi malo mist, kde v nahranych stopach nekdo sam sebe zdvojuje. O hracskych schopnostech nahravaciho kolektivu se tedy neda pochybovat. A prectete-li si, kdopak to tak zajimave a neokoukane veskerou hudbu zaranzoval, zjistite, ze nekteri zucastneni dokazi i vic, nez "jen" dobre hrat.

Nektere pisnicky posluchace chytnou napoprve, k jinym je potreba se prokousat. Jak jsem uz naznacil vyse, Ivo Cicvarek je jako autor nejsilnejsi tam, kde se zpiva o vaznych vecech. V nekolika pisnich skoro nemistne prozkoumava svuj zivot: ohlednutim do detstvi (O pohadkach --- mozna az prilis nostalgicky), vzpominkou na milostny vztah (Sen), vypovedi o konfliktu idealu a skutecnosti (Krajina). Protipolem jsou pisne programove vesele, kde neni nouze o (sebe)ironii (Kanibalove, Demizony) ci se to blyska erotikou (Romeo, Julie a happyend, Adam, Eva a ja). A zde se bohuzel ponekud vytraci napeti, ktere jinak spolehlive drzi posluchace v soustredeni. Posledne uvedena pisnicka mi pripada jako nejslabsi z cele desky svym kolovratkovym hudebnim obsahem a absenci jakehokoliv dalsiho rozmeru, jeji jedinou myslenku rozvinul autor trochu pornograficky. Nejsilnejsim momentem alba je pak pro me --- to byste mozna necekali --- prostinky Podzim (kdyby Ivo zkratil mezihru a dal nepatrne vetsi prostor divcim vokalum, libil by se mi jeste vic).

Pohovorme kratce o zpevu. Ivo sice neni skolenym zpevakem, ale jeho hlas se k pisnickam neobycejne hodi: ma bohatstvi vyrazu (az se nekdy muze zdat, ze prehrava) a je intonacne naprosto jisty. Stale spoluhracky Petra a Jana ucinkuji jako sborove vokalistky, v nizsich polohach souzneji s Ivem dobre (Adam, Eva a ja), jindy je naopak jejich barva hlasu pichlava a neprijemne tenka (zejmena to je slyset v Drakovi). Ve dvou pisnich dostavaji prilezitost hostujici solistky. Zatimco Lucie Hlavacova ve Snu je to prave, co tato pisnicka potrebuje, angazma Zofie Kabelkove do pisne Novy rok povazuji za dramaturgickou chybu: Zofie podle mne na to, o cem se v textu hovori, neni zrala, pisen zpiva prilis bezstarostne a optimisticky, navic svym hlasem viditelne smerujicim k popu pisen presunula pres pomyslnou hranici mezi zajimavym folkem a strednim proudem. Pritom je na albu jiste dost pisnicek, kde by se uplatnila mnohem lepe.

Koncim tim, cim jini zacinaji: bookletem. Za spise usmevnou povazujte, prosim, namitku, ze na zabalenem CD chybel onen uzky prouzek kolem dokola, ktery odtrhnete a dostanete se dovnitr za deset vterin. Vseobecnou hegemonii Iva na albu zde potvrzuje grafika a patrne cele pojeti knizecky. Jeji informacni hodnota je vysoka, nebot se dovite vsechno podstatne od osob a obsazeni az po venovani jednotlivych skladeb. Z vlastni zkusenosti ovsem nedoporucuji precist texty drive, nez si cedecko poslechnete, nebot se tak v nekolika pripadech ochudite o pointu.

Pokud jde o vytvarnou slozku, ta se zda byt seriozni a promyslena, jenze mne, nevim proc, vubec nic nerika --- ani malba oka na prvni strane, ani portrety (vypadajici jak prevzate z obcanskych prukazu protagonistu), ba ani fotografie ctyr vazne se tvaricich mladych lidi v cernem; nanejvys tak fotografie nastroju uvnitr jsou zajimave, ale nic vic. Mozna to je otazka vkusu.

Setkani s Ivo Cicvarkem a Okem neni lehke, ale stoji za to spis nez konzumace "beznych folkovych vyrobku". Pokud samozrejme chcete videt vic. Doporucuji chtit.

Honza Hucin

Hvezdy

Leto otevrelo pytel s folkovymi, trampskymi, rockovymi a kdovijakymi festivaly, Portou pocinaje, Mohelnici konce. Divak si opravdu muze vybrat. Poradatele uz davno svedli nelitostny boj o takzvanou "prvni ligu" neboli "hvezdy", ktere jim natahnou co mozna nejvice divaku, modli se, aby bylo pocasi, aby "hvezda" neochorela, stankari aby meli studene pivo a nezkazene klobasy, proste aby to vyslo.

Za pomoci sveho manazera ci agentury se "hvezdy" rady nechavaji prosit. A poradatel prosi. Jen aby mel na tom svem festivalku Jmeno. Hlavne prijedte, lidi se na vas tesi, budete hrat kdy si reknete, zaplatime co chcete. A agentury ci manazeri rikaji castky, za ktere by rodina obycejne prodavacky ci soustruznika zila spokojene nekolik mesicu. "Hvezda" si o penize nerika. "Nevim, kolik stoji muj koncert, " skromne odpovida na dotazy. Ma na to lidi.

"Hvezda" prijede, naladi, odzpiva, zamava, prida, vyuctuje, zabali, nekdy podekuje a odjizdi jeste na dalsi "kseft", kde vse zopakuje a pripadne stihne pulnocni vystoupeni na treti staci. Jen houst a vetsi kapky. Dokud je zajem, dokud je poradatel ochoten nesmlouvat a platit. Divaci sili a nezajima je, ze mezi "hvezdami" nekdo na jevisti dava srdecko stejne jako jejich idol, ne-li vice.

Divak si zaplatil, pije si pivicko, bavi se, povykuje, odhazuje kelimky a vajgly na zem, rusi poslouchajici, pendluje mezi stanky, mobiluje a vede moudre reci. Ale pozor! Prichazi Jmeno! Divak se zklidnuje, tleska a vykrikuje nazvy znamych hitu. Evidentne utahana "hvezda" se omlouva, ze je utahana, divak jeci nevadi, "hvezda" pridava, uklani se a rychle odjizdi dal. Dokud je zajem.

Divak znovu staci svou pozornost ke znamym, k pivu, cigaretkam, mobilu, vzdyt ted tam je nekdo takovej neznamej, obycejnej. Ze ma hezkej hlas, ladi a zpiva o necem? Ze neskace jako jojo, nekouri a nepije na jevisti? Nezajem. My chceme Jmeno. My chceme Jmeno!

Jmeno odjizdi na dnesni treti akci. Vedro az k zalknuti. Paty kafe, treti klobasa. Unava. Spojka, brzda, plyn. Nad ranem spanek s vuni fernetu a piva. A zitra znova. Dokud je zajem.

Bojim se malych pomnicku okolo cest. Bojim se, ze na nekterem uvidim jmeno nektereho z mych muzikantskych pratel. Uplne zbytecne. Co s tim? Babo rad! Jakou cenu ma "hvezda"? Zeptejte se vdovy, deti a rodicu. Zeptejte se kamaradu a smutnych oci krasnych holek. Zeptejte se agentur a manazeru.

Jsem rad, ze nejsem "hvezda". Ze mam cas na ty, kterym hraju, zpivam, ze mam cas zit.

Tak, mile "hvezdy", hodne stesti. Dokud je zajem. Hodne stesti. Nemam rad pomnicky okolo cest.

Vas Vojta Kidak Tomasko

prevzato z casopisu Portyr 09/2001

Slavime

1.1.	Risa Sklenarik, Rok 2002	N
7.1.	Jitex	N
8.1.	Viky, Tap	N
9.1.	Radka	N
10.1.	Jezek	N
11.1.	Alisek	N
12.1.	Bobek	N
14.1.	Radas, Jirik	S
15.1.	Alice	S
17.1.	Oskar	N
18.1.	Siba	N
19.1.	Jirka Pikula	N
20.1.	Ilca	S
23.1.	Zdenda	S

 
Legenda:

N

S

Toni

Akce Orchis

Volejbal

se hraje kazde utery 18,45 -- 20,00 v telocvicne ZS na namesti Miru (konecna ctverky v Masarykove ctvrti), s sebou prezuvky, sportovni obleceni a petikacku.
Zve Polda.

Valna hromada ZC HB Orchis

Z organizacnich duvodu se presouva nekdy na unor. Termin bude upresnen pozdeji.

Ostatni akce

1. 2. -- 3. 2. 2002 Valna hromada Hnuti Brontosaurus

se uskutecni v CVC Ulita v Kohoutovicich