Toni

Víkendovka Toulcův dvůr

Tato víkendovka pro mne byla dosti dobrodružnou, tedy alespoň její začátek.

Předem jsem byla se Zlatkou domluvená, že přijedu později. Měla jsem ji prozvonit mobila až dojedu na zastávku. Tedy tak to bylo předem dohodnuto a vypadalo to, že vše bude v pořádku.

Na cestu jsem se ale vydala ještě později, než jsem ještě týž den předpokládala. Ale v tom ještě takový problém nebyl. Dojela jsem asi posledním nebo předposledním autobusem. Věděla jsem kde to je a byla jsem tedy v pohodě.

Nejdříve jsem obhlížela statek kolem dokola a pak si dokonce všimla i světel v některých oknech. Zaradovala jsem se, že tedy ještě nespí. Na několika místech jsem si na vratech nebo na plotě všimla cedulí s nápisy.

V nočních hodinách objekt střežen psy.

To mne moc nepotěšilo.

A tak jsem se vydala hledat telefonní budku. Prohlížela jsem nejbližší ulice a uličky a nikde žádnou neviděla. Několikrát jsem to prošla a nic. Pak jsem se rozhodla zeptat dvou mladíků na balkoně, kteří vychutnávali chvíli noční atmosféru než se zase připojí k ostatním na mejdanu. Ti mi poradili, kde tam na sídlišti nějaká budka je. Po chvilce jsem jich několik našla. Byly pěkně schované.

To už sem myslela, že to je skoro za mnou, ale nedovolala jsem se. Nějaké škrundání a skřehotání. Další pokus. Zase nic.

Volaná stanice je dočasně mimo provoz, prosím zavolejte později.

To mne tedy už vůbec nepotěšilo. Šla jsem zpět obcházet statek. Ještě se svítilo. Našla jsem jednu branku otevřenu. Jiné byly zavřeny, tedy alespoň ty, co jsem zkoušela. Ale bála jsem se psů. Naslouchala jsem. Občas někdo prošel kolem. Opatrně jsem vyzkoušela branku otevřít a pak jsem ji se strachem zavřela. Kdo by chtěl být někdy v noci roztrhán psy na cizím pozemku? Pak jsem to opět zkusila a udělala jsem i pár kroků. Zase jsem se ale vrátila. Má cesta ke světlům a do cíle totiž měla být přes celý dvůr.

A tak jsem to zkoušela. Pak jsem si dodala kuráže, zaposlouchala se. Vypadalo to, že je klid a tak jsem pomalu a nejistě vyrazila. Rozklepaná jsem celou vzdálenost pomalu přešla. Teď ještě zabouchat nebo zazvonit. Předtím jsem zvonila jak na lesy dlouhou dobu na několik zvonků a účinek nebyl žádný. Teď jsem tedy zaklepala na dveře a vida. Po chvilce mi někdo přišel otevřít. Ostatní už jsou prý zalezlí ve spacáčcích, před chvílí totiž skončili s dnešním večerním programem. Bylo tři čtvrtě na dvě. Autobusem jsem na zastávku přijela několik minut po půlnoci. Byla jsem ráda, že už jsem tam, živá zdravá a v bezpečí.

Vytáhla jsem si spacák a rozestlala si. Došla na toaletu a s chutí zalezla do mého ležení na chodbě. Byla jsem šťastná, že jsem tam, kde jsem. Pak už jsem jen spokojeně usnula a spala až do rána.

Ráno jsme byli probuzeni hudbou a v kuchyňce už na nás čekala snídaně. Po snídani jsme si v rámci zdraví a rozproudění krve oběhli všechna místa na kterých jsme tento den měli pracovat. A pak už hurá do práce.

Vytahovaní kusů dřev a větví do kopce, většinou tedy pomocí živého lidského řetězu.Většina dřeva byla na spálení a některé ještě mladé tenké větévky na krmení pro zvířátka. Také kopřivy přišly na řadu. Byla jich tam spousta a na nás bylo abychom je zlikvidovali a pokud možno vyrvali i s kořeny. A tak jsme také činili. Pak přišla chvíle pro oběd, na který jsme se už snad všichni hladově těšili. Po obědě chvilka odpočinku na sluníčku. Chvíle sladkého nicnedělání. Zkouška koordinace pohybu několika lidí za společným cílem posunout se z místa když máš nohy s několika lidmi na stejných prknech a posun prken koordinuješ pomoci provazů a signálů, ne však plynulé řeči. Docela jsme se u toho nasmáli.

Pak jsme ve skupinkách procházeli a pozorovali malé územíčko lesa a snažili přijít na jeho historii. Na statku jsme se snažili odhadnout a určit, které jeho části jsou z jakého období. Povídali jsme si o tom.

A pak zase hrr do práce. Pracovali jsme s chutí a šlo nám to. Prali jsme se s kopřivami, jak jsme nejlépe dovedli. Po několika hodinách práce jsme byli zastaveni, že už jsme prý udělali hodně ať už toho necháme a že zítra je také den.

Tak jsme tedy s prací pro ten den skončili. Umyli jsme se a převlékli a po chvilce šli na večeři.

Po večeři jsme se ocitli v galerii a na chvíli se stali váženými umělci, kteří plodili svá díla. Témata byla dána, stačilo si vybrat a pustit fantasii uzdu. A už to šlo. Po čase, který jsme práci na našich obrazech mohli věnovat, jsme se shromáždili, stali se kritiky a prohlíželi a hodnotili všechna vystavovaná díla. Jak už to tak bývá chodili jsme se skleničkami v ruce a nějakým zobáním pro naše lačná ústa a žaludek. Pak byl vyhlášen vítěz.

Dalším programem pro tento večer bylo zpívání u ohně. Bylo tam docela veselo. Zpívalo se a povídalo až někdy do noci. A pak se šlo spát. Tedy poslední co vydrželi nejít spát předtím, ti šli spát.

A ráno budíček. Snídaně, kolečko prací trochu delší než předešlého dne. Práce. Oběd. Balení a pak úžasná svačinka se zákusky a pitím. Po ní už jsme se ve velkém rozjížděli ke svým domovům a kolejím.

Pro mne tento víkend tedy začal hodně dobrodružně, ale končil se sladkou chutí v ústech. Kéž by i život byl sladký a v lepší se obracel. Přeji mnoho slunných a sladkých dnů. Někdy na shledanou.

Olinka

Ó, lýtka lýtka, aneb Relaxační odrovnávačka

Tak kde mám začít? Asi to vezmu úplně od začátku... Úplně úplně na začátku byly jen drobné narážky některých kamarádů, že byli na nějaké relaxační víkendovce, kterou dělal nějaký mně neznámý člověk jménem Doktor, a že byla super a krásně se tam zrelaxovali a vypli a masáže a tak vůbec. V tu chvíli mě to začalo trochu zajímat, ale pořád jsem po tom nějak zvlášť nepátral.

To vše již bylo poměrně dávno, potom jsem již Doktora asi dvakrát zahlídl na Bystroušce, ale pořád jsem se s ním neznal, o Relaxační víkendovce nevěda. Zlom přišel s e-mailem od Doktora, poslaného do instruktorské a borntorauří konferencí, v němž se tento tázal, zda by nebyl někdo ochoten přijet na Relaxační víkendovku a za cenu ztráty části programu se nepostaral o živočišné potřeby účastníků, jinak řečeno o vaření a jídlo. No, a vzhledem k tomu, že jsem o Relaxačních víkendovkách slyšel jen to nejlepší, a že kuchařům celkem úspěšně fušuji do řemesla, jsem mu odepsal, že bych do toho teda šel, i když pokud by sehnal na vaření někoho jiného, tak bych jel spíš radši jako (s)prostý účastník. A tím vše začalo...

Na můj mail Doktor odpověděl, že se mnou teda počítá jako s účastníkem a náhradníkem na vaření. Fajn. Asi měsíc se nic nedělo, pak přišlo poslední upřesnění a pár drobných upřesnění tohoto upřesnění. O mém vaření ani slovo. Fajn. Asi budu přeci jen obyčejný účastník. Aspoň se pořádně zrelaxuju.

I zakoupil jsem vodovky, plochý štětec, našel staré bílé utěrky, zabalil vše, včetně varné konvice (tu nemuseli dovézt všici, jen ti, kdo měli) a pořádně se prohnul pod váhou nabaleného zavazadla. Tak takhle plný snad ještě nebyl... A tak těžký málokdy... Snad ho tam donesu v pořádku... Takže v pátek jsem vzal přeplněný batoh na záda a jel do hokny. Tam jsem si ho radši uklidil do jedné prázdné zapadlé kanceláře, abych moc neprovokoval. Asi hodinu a půl před koncem pracovní doby jsem vzal batoh a dopravili jsme se oba na Florenc. Maje předem koupený lístek, podařilo se mi dostat bez problémů do autobusu, jinak bych asi do Brna nedojel.

V Brně jsem na nádraží ihned poznal cílovou skupinu, a to nejen podle karimatek, které byly jako poznávací znamení, ale hlavně podle Peťky, o níž jsem věděl, že pojede. Jinak nikdo známý. Až časem Polda... Ten si mě sice pamatoval, ale na naše dvě úspěšné hry Dračího doupěte, sehrané na Bystroušce s úplně vypatlanýma (myšleno méně inteligentními) postavama, asi trochu zapomněl. Takže se koupila hromadná jízdenka a jelo se a po cestě povídalo především o skorominulovíkendové akci Tmou.

V České na nás čekaly dvě osoby --- velká a malá. No jo, to je asi Doktor a to malé Bobeš... Přišli jsme blíže, ale ten malý byl Myšák, který sice moc malý normálně není, ale vedle Doktora tak vypadal. Kde asi nechali Bobše? Takže jsme se seřadili, Doktor nás poučil co a jak, děvčata prý musí políbit posledního organizátora, schovaného pod karimatkami. Jejda, on je tu nějaký sloup z karimatek... Aha, tak tady mají toho Bobše ...

Do školy, kde se akce konala, nás pouštěli po jednom. Při čekání Doktor povídal něco o tom, jak špatně se shání baseballové pálky, zvláště na půjčení... A sakra, buď je Doktor vtipálek, nebo to bude trochu drsnější... Uvnitř jsme si vybalili, vzali karimatky a šli do tělocvičny. A vtom začal program... Relaxace... Hmm, je to úplně podobné těm relaxacím, co jsme dělali ve škole v biokybernetice. Tím líp... Jakmile Doktor řekl "Uvolněte levou nohu", byl jsem kompletně zrelaxovaný a soustředil se pouze na jeho hlas, aniž by mi hlavou proletěla jediná myšlenka. Holt, trénink má své...

Při relaxaci jsme se potkali sami se sebou (aspoň někteří)...
Zdar Toni... Zdar... Prý si máme popovídat. Jo, to vím taky. A o čem? Nevím... No jo, co ti mám povídat, když víš vše co já... Tak si tady sedneme a počkáme co bude dál... OK...
Po relaxaci jsme poslepu poznali ostatní, jednoho z nich obzvlášť.
Sákryš, kdo to mohl být... Já snad kvůli tomu nebudu spát... Pak jsme si o všem povídali, seznamovali a a tak různě. Povídali jsme si asi do tří ráno.

V sobotu jsme začali pro změnu relaxací. A hlavně na řadu přišla nějaká dynamická meditace, její jméno už si nepamatuju. Měla čtyři fáze, všechny strašně dlouhé. Zvláště dlouhá byla pro mou fyzičku ta první, kdy jsme měli klepat celým tělem, což se mi sice dařilo, ale ke konci už jsem docela nemohl. Večer, když jsem některým lidem, kteří tvrdili, že třást celým tělem včetně hlavy nelze, ukázal, jak jsem to dělal já, připustili, že to teda lze, ale že se to nedá tak dlouho vydržet. Což je pravda... Po relaxaci Doktor pustil trochu rychlejší hudbu a dobré dvě tři hodiny jsme se pohybovali v jejím rytmu, hopsali, skákali, pobíhali, vlnili se a vůbec skotačili. Fyzicky to bylo celkem náročné, psychicky nádherně uvolňující... Ufff, ještě, že mám na sobě ty šortky a triko z Moiry, jinak bych zdechl...

Po hopsání se silně využila sprcha, někdo si povídal, někdo šel na procházku do mrazivého, ale slunečného počasí. Další program prý bude v 19 hodin koncert mandolínového kvarteta a mezitím oběd --- grilovaná kuřecí stehýnka. Tož to si dám líbit... Ale na co ty vodovky? Oběd byl kolem třetí, po něm asi ve čtyři nastal konečně program, na nějž byly zapotřebé všechny ty divné věci jako vodovky, štětec, bílé hadry a tak... Nebudu to moc rozvádět, holky měly z kluků udělat ženy po vzoru skvělého polského filmu Sexmise. Pokud se dostanete k fotkám, vše bude jasné... Poté jsme se přeměnili zpět na hochy a přivítali mandolinisty. Koncert byl vskutku zajímavý a netradiční, nedá se o tom moc napsat, to byste museli slyšet.

Po koncertě se slova ujal Bobeš a vyzvídal, co chceme dělat dál. Byli jsme pro něco dynamického. Ještě než něco stačil navrhnout, z legrace jsem se zeptal, zda bude tělolezení... Bobše tento nápad nadchnul a po malé anketě zvítězil nad tancováním. Asi proto, že skoro nikdo nevěděl, co to je, a tudíž byli všici náramně zvědaví. Faktem je, že v této disciplíně uspěly pouze dva páry --- předvádějící Bobeš s Radkou a pak ještě Doktor s jednou Peťkou. Ale zbyl čas i na čaču a pak na povídání do čtyř ráno, Bobeš s Radkou to táhli ještě déle.

V neděli nás jedna z Petěk učila pár židovských tanců, v čemž jsem upřímně řečeno totálně zklamal a ostatním vše pouze kazil, za což se všem z celého srdce omlouvám. Pak už nastal pouze úklid a odjezd.

Odjezd byl zvláštní, asi půl hodiny jsme se dělili do skupin, kdo jde do České na vlak a kdo jde do Jehnic na autobus. Naše vlaková skupina téměř běžela, neb vlak jel asi za 20 minut a cesta prý je kolem půl druhého kilometru... Došli jsme pět minut před odjezdem, zkusili Velbloudí židovský taneček, což šlo s báglama na zádech docela špatně. Ve vlaku se pokecalo a domluvilo, že se jde ještě do cukrárny a já za půl hodiny půjdu na můj poslední autobus do Prahy. Za půl hodiny donesli zákusky. Nevadí, pojedu vlakem... Mezi tím se povídalo, všichni kdo mohli, si měnili telefonní čísla, domluvil se čajový dýchánek a vůbec to bylo fajn. Po další půlhodině jsem zjistil, že je o hodinu míň, než jsem si myslel, takže jsem dokonce stihl i ten autobus a kupodivu jsem se do něj i vešel.

Dohromady vzato to byla opravdu velmi povedená víkendovka, o níž leckdo tvrdil, že je jeho letos nejpovedenější. Taky bych se k tomuto názoru přidal, nebýt Zahrady za cihlovou zídkou, o níž jsem psal v říjnovém čísle Brontíka. To holt ale byla trochu jiná věc, která mě vzala za srdce... Jinak mě nenapadá skoro nic, co by se relaxačce dalo vytknout. A to se mi stává málokdy.

Toni

P.S. Pokud by někdo nevěděl, proč se článek jmenuje zrovna tak, jak se jmenuje, je to tím, že při hopsání dostala lýtka zabrat tolik, že ještě v úterý jsem měl co dělat, abych nespadl cestou ze schodů. Ale i to je pozitivní. Aspoň člověk neshnije.

Moje první víkendovka s Brontosaurem

O Brontíkách jsem poprvé slyšela před třemi lety od svých kamarádek, zkušených brontosauřic. A byla to samá chvála. A tak jsem se tedy po těch třech letech i já rozhodla zkusit nějakou jejich akci a vydala jsem se na víkendovku, zvanou egyptskou. Z vyprávění jsem zhruba tušila, co mě tam asi čeká, ale přesto to bylo jedno překvapení za druhým.

Uvítání na nádraží --- hm, samí sympatičtí lidičkové --- hned ve vlaku první úkol, pak první hra na "první dojem". No začíná to skvěle! Papír, na kterém jsem měla od ostatních napsané první dojmy, které ze mě měli, jsem si přečetla až po návratu a musím říct, že jsem byla docela překvapená. A moje dojmy z ostatních? Dobré, a i když první dojmy bývají někdy klamné, tentokrát jsem se myslím nespletla.

Následovala honička na zahřátí, a přestože běhání nepatří k mým oblíbeným činnostem, bylo to bezva. Pak jsme se ubytovali --- přímo v Bučovickém zámku. Zvenku to není zámek nijak okouzlující oproti svým známějším kolegům, ale jen co projdete branou do nádvoří s kašnou a podloubími, připadáte si jako v pohádce. A taky že jo. I my jsme si tam ty dva dny žili jako v pohádce. Ne jen tak ledajaké, ale přímo egyptské.

Ubytování v sále se starodávnými obrazy a křišťálovými lustry a hry v zámecké zahradě, prostě samé příjemné zážitky. Hlavně z těch her jsem byla nadšená. Je to paráda, na chvíli zapomenout na každodenní honičku za úkoly a povinnostmi a na chvíli si jen tak hrát. Nosit obilí do královských sýpek, lovit rybky v kašně nebo stavět pyramidy.

A pohádka pokračovala: luštili jsme egyptské písmo, večer bylo posezení u orientálních čajíků, ve světle svíček a za doprovodu kytary a takového nějakého bubnujícího udělátka (že by to byl tam-tam? Promiň Žblebte, ale fakt neznám správný název:-) Pozn. redakce: myslím, že se tomu správně říká jambe . A na dobrou noc --- no samozřejmě pohádka, jaká jiná než egyptská.

Bezvadnou tečkou za celou akcí byla audience u samotného faraona! :-)

A poslední, závěrečný dojem? Jo, líbilo se mi to. Dokonce moc se mi to líbilo. Musím přiznat, že já, původně městské dítko, odmalička se vyhýbající jakýmkoli organizovaným táborům a jiným hromadným akcím, jsem zpátky do Brna odjížděla spokojená a nadšená.

P.S. A ještě jedna poznámka na závěr. Omlouvám se všem srdečným a přátelským Brontíkům, kterým se moje rozloučení na nádraží zdálo možná chladné. Jsem totiž ve své nejpodstatnější podstatě takový napůl introvert, takže i když mi s Vámi bylo moc fajn, už jsem se těšila, až se aspoň na chvíli někam sama zavřu a vstřebám zážitky a dojmy.

Macek

Dnem i hladinou

poučný seriál o tekoucích vodách zemí Koruny české, vyprávěný z pohledu vodákova, který mnohé zhlédl a všelicos zažil, k čemuž mu občas dopomohl i mocný Proud, neochvějný Kámen a to nemehlo na přídi.

jupíčert

Jihlava

Pouštěli Mohelno, a tak jsme jeli. Nevyspaní zadáci po celonoční Diplomacii. Vyspaní háčci, kteří se probouzeli s neodbytným pocitem, že armáda Porůří útočí na Švédsko za podpory černomořské flotily, ovšem neschopni říct, proč Skandinávie má dojít té újmy. Všichni vespolek pak měli pocit, že včera o své poslední místo ve volejbalovém turnaji O Hliněného kocoura museli dlouho přetěžce zápolit.

Zazvonil telefon, ve kterém mi zkroušený hlas oznamoval, že jedno domluvené auto nepojede. Naštěstí je naproti veslařský klub, který se chystal také na vodu a nečinilo mu potíže přibalit s sebou dva oukropečky a gumovou loď. Naštěstí. Nedověděli bychom se totiž, že nejlepší to je mezi hrází a mostem (silnice Mohelno --- Dukovany), kde je peřej a nějaké ty "vlnky".

Když jsme spouštěli své lodě na řeku pod jezem, tak se už na jezu stačilo otočit, proklínajíc mokré božstvo, několik posádek jedoucích od hráze. Vyjeli jsme a za první zatáčkou jsem v dáli zahlédl slalomové tyčky. Slalomové tyčky, vlny kameny a řvoucí proud. Vzpomněl jsem si na slova určená Aničce, která byla na vodě poprvé: "Pohoda, je to takový rybník, co trochu teče." Vlnky začaly a byla to paráda. O chvíli později jsem už přemýšlel, jestli jsem skutečně v sedmdesátistupňovém svahu viděl sedět chlapa v kajaku a Viky na háčku ždímala z trika vlnu, co jsme napíchli.

Další zkouškou byla ocelová lana, napnutá asi čtvrt metru nad hladinou. Je několik způsobů, jak je zdolat, ale nejméně šťastný je ten, že je tlačíte s vypětím sil nad sebe, aby jste podjeli, zatímco vaši kamarádi o kus dál je tlačí dolů, aby přelezli. Poučení, které z toho vyplývá je, že pokud se na klidné řece všichni snaží dostat na břeh, tak k tomu mají zatracený důvod.

Dál už cesta probíhala v klidu lesnatým údolím se spoustou skal. Minuli jsme stráně s mločími roklemi, projeli pod Templštýnem, který bohužel není od řeky vidět. Svahy se postupně snižovaly, ubývalo stromů a přibývalo slepencových skalek a trávy, až jsme vjeli do roviny před Ivačicemi. Řeka se vystrojila nepůvabnými břehy řek, tekoucích civilizací. Výlet se blížil ke konci.

Na kraji Ivančic vyrážel do řeky silný proud z náhonu. Jihlava už moc netekla, a tak jsem zajásal jak dítě před tobogánem. Těšil jsem se na zrychlení, které nás vystřelí jako kámen z praku. Zahnul jsem, co nejvíc k náhonu a stačil houknout na Viky: "Drž se, teď se parádně svezem." O vteřinku, o dvě později se držím ve studené vodě převrácené Pálavy a pádlo se drží mně. Háčka rychle odnáší voda do dáli, jak kámen z praku. Na pustém břehu sedí pět strejců na donesených židlích a výborně se baví. Další loď varovaná naším osudem jede opačnou stranou od náhonu, jenže kormidelníkovi stejně ustřelí konec gumáku pod zadkem a skulí se do vody potápěčským kotoulem. Ten vpředu nic netuší a klidně pádluje dál, parťáka nechávajíc za sebou. Výborně se bavím, už mi nevadí, že jsem durch a je pořádná kosa.

Na konečné v Ivančicích u mostu se konečně převlékáme s blaženým pocitem do náhradního oblečení (vážně nebylo moc teplo). S přibývajícím teplem mi Viky pomalu odpouští. Ke břehu doráží další evidentně mokrá posádka. Žena se otáčí na muže vzadu a ucedí: "Hlavně, že jsi říkal, že se parádně svezem."  
Jihlava: Mohelno, hráz --- Ivančice, most (cca 20 ř.\,km)
Obtížnost: v několika místech WWI, jinak ZW. Výborná pro začátečníky.

jupíčert

Den trifidů

Libreto: Podle knihy J. Wyndhama Den Trifidů.

Větší část lidstva přišla o zrak při řetězové explozi zbraní umístěných na oběžné dráze. Civilizace se hroutí a její pád urychlují Trifidi, uměle vyšlechtěné rostliny vybavené jedovatým žahadlem. Skupiny slepých vedené vidícími se snaží uniknout do bezpečí na ostrov, kde chtějí založit kolonii.
 
Pravidla: Všem hráčům se zaváží oči šátkem. Poté se hráči rozdělí do jednotlivých stejně zdatných a početných týmů a vybere se jeden, který bude vidět. Za vidící vůdce je vhodné vybrat submisivní typy --- nesmělé, tiché účastníky, kteří se nestaví do středu pozornosti ostatních.

Účastníkům se pustí "rozhlasový záznam", který je uvede do děje a dá jim potřebné instrukce. Sundají se šátky vůdcům a ukáže se jim začátek vyfáborkované trati. Cílem jednotlivých týmů bude dostat se na shromaždiště (ostrov) s minimálními ztrátami a v časovém limitu. Na trati musí překonávat různé překážky. Většinu překážek je nutno navrhnout tak, aby slepí členové týmu museli vyvíjet vlastní činnost a iniciativu. Např. do plnění některých úkolů se vůdce nemůže zapojit, protože musí hlídat okolí před Trifidy.

Příklady jednotlivých úkolů: vyluštit jednoduchou šifru, rozdělat oheň a ohřát vodu, odnést zraněného vůdce na nosítkách, zdolat lanovou překážku. Po cestě můžou skupiny ohrožovat stojící organizátoři (Trifidi) s papírovou koulí na dlouhém provázku. Na závěr účastníci musí přeplavat vodní plochu vedeni hudbou nebo hlasem svého vůdce. Hra končí triumfálním prozřením na dosaženém ostrově.

Doba trvání hry záleží na okolnostech, ale pod dvě hodiny by jít neměla. Účastníci musí dostat možnost zažít slepotu. Existuje dokonce dvoudenní varianta hry (pořádá přerovská Dlažka). Samozřejmě důležitým aspektem je bezpečnost. Zejména někteří vůdci menšího vzrůstu zcela zaměstnaní vedením skupiny zapomínají na ochranu svých svěřenců před větvemi nebo nízkými stropy, o které si otloukají hlavu poněkud vyšší slepci. Dobré je popovídat si s hráči o zážitcích ze hry.
 
Momenty: Zajímavé chvíle nastávají, když nenápadný účastník je postaven do nezvyklé a občas těžké role vůdce. Zažil jsem vidoucího, který za celý den utrousil tak jednu, dvě věty a teď musel akusticky komunikovat s pěti členy svého týmu prakticky nepřetržitě! Pro ty co ho znali to byl pohled k popukání, ale své úlohy se zhostil dobře.

Samozřejmě okusit pocit ztráty zraku je také zajímavé. Člověk pak zjistí, že legrační poučky typu: "Neukazujte slepým směr cesty, nemá to příliš dobré výsledky", jsou založeny na každodenní zkušenosti nevidomých s námi vidícími.

Zdroj: Zlatý fond I, II

Ne tak, ale tak

Příručka správného kontaktu s nevidomými a slabozrakými

V roce 1974 byla tato brožura vyznamenána Nizozemským svazem nevidomých (Nederlandse Blindenbond). Belgický autor Herman VAN~DYCK obdržel cenu W.~A.~Jacobse jako výraz zvláštního ocenění přínosu publikace ke společenské integraci nevidomých a slabozrakých. Tato brožura byla už přeložena do němčiny, angličtiny, bulharštiny, španělštiny, esperanta, francouzštiny, italštiny, ukrajinštiny, češtiny a byla vydána v sedmi zemích světa. Několik dalších měsíců ji postupně budeme otiskovat i našem časopise Brontík.

Předmluva

Máte v rodině nebo mezi svými přáteli někoho, kdo je slabozraký či nevidomý?

Nemáte? Tím lépe. Nicméně přečtěte si tohoto malého rádce, protože zítra, příští měsíc či někdy později potkáte muže nebo ženu s bílou holí na ulici, na nádraží, v restauraci, při společenských příležitostech.

Možná byste chtěli pomoci, ale neodvažujete se, nevíte, jak to udělat. Anebo spontánně pomůžete, ale tak neobratně, že místo dobře míněné pomoci mu způsobíte nesnáze.

Tento malý průvodce si nečiní nároky na úplnost. Chce ukázat, jak užitečně, korektně a především lidsky nabídnout pomoc těm, kteří ji potřebují...

Je daleko příjemnější svou pomoc nabízet než ji potřebovat. Služba poskytnutá laskavě a ve vhodnou chvíli se stává pro obě strany obohacující zkušeností.

Pokud k tomu tento malý rádce přispěje, splnil svou úlohu.

Přecházení ulice

Zlaté pravidlo zní: zeptejte se nevidomého vždy předem, přeje-li si Vaši pomoc.

Tak ukážete, že respektujete jeho osobní svobodu. Kromě toho má toto pravidlo i praktický důvod. Pro ilustraci jeden příklad.

Když čekám na kraji chodníku na tramvaj nebo na autobus, stává se mi často, že jsem uchopen za paži a tažen na druhou stranu ulice, aniž bych vůbec slyšel hlas neznámého "úslužného" člověka.

Pokud vlečený, zmítající se nevidomý začne vysvětlovat, že nechce přecházet, ale že jednoduše čeká na tramvaj, může být neznámý "úslužný" člověk natolik popleten, že breptaje neurčité omluvy, nechá nevidomého uprostřed ulice. Jemu pak nezbývá, než se zdravou kůží znovu nalézt chodník. Proto se spíše zeptejte:"Mohu vám pomoci při přecházení?" Odpoví-li kladně, nabídněte mu paži a řekněte: "Prosím, přidržte se mne nad loktem", a přejděte společně...

Upozorněte, když je třeba vystoupit na chodník, nebo z něj sestoupit.

Používání dopravních prostředků

Při nastupování do tramvaje, autobusu nebo do vlaku a při vystupování z nich se pomáhá zrakově postiženým nejčastěji. Ledaže by byli v návalu vidícími "slepými" zcela jednoduše postrkováni, což se naštěstí stává málokdy.

Nabízená pomoc je často vnucována a poskytována tolika dobrovolníky najednou, že nevidomý je spíše vtažen do dopravního prostředku, místo aby měl možnost nastoupit normálně sám. Při vystupování je to naopak: nevidomý bývá pevně držen zepředu i zezadu a sotva se může pohybovat.

Při všech dobrých úmyslech je to často přehnané. Nevidomý, který chodí samostatně, ví, jak cestovat tramvají, vlakem nebo autobusem.

Postačí, když nevidomého dovedete ke dveřím vozu a ukážete mu držadla tak, že na ně položíte jeho volnou ruku. Pokud jde o nohy, má vlastní, může přece nastupovat sám, aniž by byl postrkován jako balík.

Pro vystupování mu ukažte stejným způsobem držadlo. S ostatním si již poradí.

Pokud nastupujete nebo vystupujete společně, průvodce jde vždy první, ukáže držadlo nebo podá ruku. Rovněž je možné říci, je-li schůdek vysoký nebo nízký.

V případě osobního automobilu veďte zrakově postiženého do prostoru mezi vůz a otevřené dveře a položte jeho ruku na horní hranu dveří. Druhou rukou sám pozná výšku vozu a umístění sedadla. Jasně se domluvte, kdo zavře. To je veškerá pomoc, kterou máte poskytnout.

Herman VAN DYCK

Můj potlach číslo 1

Naše bláznivá rodina má touláni v krvi. Zavinila to asi některá z prababiček, když patrně podlehla tokání připosraženého Asiata, který k nám s hordou jemu podobných přijel šířit východní kulturu pomocí meče, ohně a násilí. A tak díky babiččině slovanské pohostinnosti má volaní dálek v našem rodě tradici.

Můj děda se ztratil poprvé asi ve věku pěti let, když pásl živitelku naší rodiny --- kozu. Kočovné geny kolující v jeho žilách jej donutily vyhoupnout se na kostnatý hřbet a za pokřiku avarských nadávek zmizet nadlouho v hlubokém lese plném zvěře a čistého vzduchu. Podotýkam, že to bylo v dobách feudálního temna, kdy hloupá příroda netušila, že ji čeká plánovité hospodářství, a zcela normálně si rostla podle svého. Dědečka tenkrát našli dřevorubci, jak se živí bukvicemi, obklopen stádem divokých kňourů, kteří ho zcela evidentně přijali za právoplatného člena klanu. Docela obstojně chrochtal a páchl víc než nejstarší kanec. Zlé jazyky později tvrdily, že mu z té kančí anabáze dost zůstalo a matky raději před ním své dcerky zamykaly. Kozu nenašli nikdy.

Na mě přišla toulavá dost pozdě --- to už jsem kouřil a začínal koukat po holkách. Na den, kdy to začalo, si vzpomínám docela přesně. Skončilo vyučovaní, a já vyletěl ze školy, stejně jako spousta mejch vrstevníků. Jenže místo domu jsem zamířil k řece s tím, že si dám v klidu cigáro a vyvětrám mozek od zbytečných vědomostí. Jenže moje místo pod vrbou bylo už obsazené.

Tři postavy v zeleně strakatých košilích se líně rozvalovaly a nostalgicky plivaly do vody. Když jsme se na sebe dost vynadívali, tak ten nejstarší povídá:"Ahoj, balvane, nemáš u sebe náhodou sirky?" A potom stejně jako jeho dva kamarádi, Kulhavý Jim a Ušatý Torpédo, mně takovým zvláštním způsobem podal ruku, div že mi nevyvrátil palec. No, kde bych tenkrát tušil, že zalomení palce je tradiční trampský pozdrav. Kde bych tenkrát tušil, že ti tři budou hrát v mém živote velkou roli. Když jsme společně vykouřili krabičku Startek míru, pozval mě šerif (to je mezi trampy něco jako starosta obce), abych večer přišel k vohni, že si uděláme takovou menší slezinu. Slíbil jsem teda, že teda určitě přijdu, ale že si raději opeču buřty, a jejich slezinu si můžou zbaštit sami, protože vnitřnosti já stejně nemám rád. Jim a šerif smíchy padli do trávy, zatímco Ušatý Torpédo kroutil hlavou tak silně, až mu uši fackovaly tváře. Když se trochu uklidnili, tak jsem se dozvěděl, že slezina je název takové menší sešlosti, jakože se lidi slezou, kecají a tak. Večer se vydařil a já získal tři parťáky a tušení, že nezůstane jen u občasného posezení u řeky.

Jednou o prázdninách přišel Jim s nápadem, že by se mohlo v sobotu vyrazit na nějaký "poplach". Abych zas nevypadal jako blbec, tak jsem mlčel. Ale v duchu jsem si říkal: proč mám, sakra, jezdit na nějakej poplach, když nejsem ani u hasičů a ještě zdaleka ne na vojně. Teprve za čas mi došlo, že se neříká "poplach", ale "potlach", což je od slova tlachati a na rozdíl od sleziny se tam sejde víc lidí, víc se kecá a tak. "Takže nezapomeň: v sobotu v jednu před nádražím," řekl Jim, "a sbal si tele, deku, vem půllitry a něco na zub. Ahoj!"

Poprvé v životě jsem byl rád, že máme hospodářství. Když naši odešli na pole, sbalil jsem z otcovy postele péřovou prošívanou deku, z kredence vyndal dva půllitry, do tašky uložil pecen chleba, hroudu másla a přibalil voňavou uzenou kýtu. Potom jsem ze stáje vyvedl malé strakaté telátko a vydal se k nádraží. Šerifa, když mě spatřil, málem trefila mrtvice, a Jim s Torpédem předváděli něco, co se velmi podobalo břišním tancům tahitských dívek. Nechápal jsem jejich veselí, měl jsem pocit, že mám všechno, co mi řekli.

Když jsme dorazili na místo, kde se měl potlach konat, už se stmívalo. Zdrželi jsme se s tím, že mě kamarádi donutili vrátit zvíře do stáje a půllitry zpátky do kredence. Jen co jsme se posadili, museli jsme si zase stoupnout, protože někdo začal brnkat na kytáru a všichni se dali do sborového zpěvu jakési neznámé, patrně sibiřské dumky o tom jak Lajka letí vzhůru.

Mezitím nějaký starší, děsně vousatý chlapík s hořícím klackem se snažil zapálit asi dvoumetrovou hranici smrkových polen. Moc mu to nešlo. A tak jsem mu chtěl z druhé strany pomoct. Měl jsem sebou totiž pro všechny případy i dvoulitrovou láhev otcovy osmdesátiprocentní pálenky --- to proti komárům a zlým silám. Tak jsem spodní větve polil a škrtl sirkou. Oheň chytil okamžitě. A to s takovou intenzitou, že přední řady začaly doutnat a vzadu někdo tvrdil, že jsme narazili na naftu a chytl zemní plyn. Jenom chlapík, co se původně snažil o založení ohně, stál jak solnej sloup a tak nějak jakoby omládl. No, asi to bylo tím, že měl z ničeho nic hladce oholenou tvář. Zrovna, zrovna když jsem chtěl přiložit ještě trochu kořalky, popadli mě dva vazouni a přes veškeré mé protesty mi začali cpát hlavu do potoka, mumlajíce přitom cosi o urážce ohně a šerifa, Alláha, a kdoví, koho ještě. Od utopení mě zachránil Ušatý Torpédo, když všem vysvětlil, že jsem na potlachu poprvé a ještě neovládám trampské zákony. Pak vyndal z mé tašky máslo, chleba a kýtu a nechal kolovat. Bylo rozhodnuto, že smím zůstat. U ohně se střídali kluci a holky s kytarama a zpívali o pasácích krav, co se jim říká kovbojové, a taky o namořníkách a o toulání. Někdo vyprávěl děsně srandovní fóry, pak se zase hrálo a zpívalo a najednou, najednou se mi začala přivírat víčka a než jsem se nadál, spal jsem stočený do klubíčka na otcově prošívané dece plné malých černých dírek od jisker. Spal jsem poprvé pod širákem a hvězdy nade mnou věděly, že už je to jasný, že jsem chycenej a že bylo moc dobře, když ta moje prabába měla tenkrát slabou chvilku.

Vojta Kiďák Tomáško

Hudební okénko

Po minulé desce Sester Steinových je tu další deska která stojí za to mít ji doma.

Tomáš Kočko a Orchestr: Hodovnice

Vydavatel: Indies Records

Hodovnice je prastarý název pro valašskou horu Godulu. To samozřejmě není z mé hlavy; tuto informaci jsem získal přímo od Tomáše Kočka, který takto symbolicky nazval své třetí album. Dlouhohrající nosiče mimochodem tento všestranný mladý umělec vydává jako na běžícím pásu, vždy s odstupem pouhého jednoho roku. Přeji mu, aby mu vydržely nápady, přízeň sponzorů i vydavatele. (Mimochodem Indies si Tomáše považují a například Milan Páleš z této firmy pokládá Kočka za člověka, z kterého by jednou mohl být "nový Pavlica".)

Tomáš Kočko --- ostatně podobně jako zmíněný Pavlica --- nepředkládá na svých albech posluchačům neuspořádaný mišmaš písniček. Už první deska Horní chlapci~(1999) měla pevnou jednotící myšlenku --- šlo o zhudebněnou poezii valašského básníka Ladislava Nezdařila. Druhé album Ondráš~(2000) poskládal Kočko sice z původně samostatných segmentů (písní), které však při troše fantazie vytvářely příběh o legendárním zbojníkovi.

Jednotícím prvkem nové kolekce Hodovnice jsou tradice, a to ty nejstarší, předhistorické, pohanské. Je tedy třeba dívat se na toto album jako na kompaktní celek a ne jako na jednotlivé, víceméně náhodně poskládané skladby. Písně o jednotlivých lidových zvycích jsou seřazeny víceméně podle roční doby, ve které se jejich děj odehrává. Tento fakt nutí srovnávat opět s Jiřím Pavlicou a s jeho mimořádně úspěšným projektem O slunovratu. Tam šlo o Pavlicovy melodie k textům Jana Skácela, případně k textům lidovým. Kočko také pátral v pramenech po lidových textech a objevil slova k titulní dvojskladbě Hodovnice/Godula. Další dvě lidové písně převzal celé (slezská Vesna a valašská V javorových horách), zbytek napsal sám, ovšem často opět s použitím citací z lidové pokladnice (Svatojan). Tolik první srovnání obou desek. Pokud se nad těmito projekty budeme zamýšlet déle, zjistíme, že k Pavlicově Slunovratu má blíže Kočkův Ondráš než nové album --- kapelník Hradišťanu totiž na své album vybíral už existující fragmenty (Skácelovy básně), které řadil do logického řetězce. Domnívám se, že Kočko psal skladby na novou desku poté, co měl alespoň částečně promyšlenou celkovou koncepci. Mohl si tím pádem dovolit více pracovat s délkami skladeb --- Morenu tedy pálí na ploše téměř sedmi minut, zatímco intermezzo Čaruju odbude ve čtyřiceti sekundách.

Album Hodovnice natočil Tomáš Kočko se svým Orchestrem, rozšířeným ovšem o velké množství hostů. O tom, že si s aranžemi vyhrál, svědčí účast didjeridoo, sitáru nebo ruzných rytmických nástrojů. Díky nim pomyslný děj, odehrávající se na blíže neurčeném místě na Valašsku (může a nemusí to být Hodovnice/Godula), dostává obecnější platnost. Přijmeme-li Tomášovo pozvání na procházku krajem starých Slovanů, zavede nás interpret nejprve na horu, na níž děti přivolávají slunko. Sám stojí v povzdálí a sleduje s námi (rozuměj: Kočko v první skladbě nezpívá --- pěvecký part svěřil dětskému souboru Ostravička). Mikrofonu se chopí v Moreně, už zmíněné nejdelší skladbě alba, na kterou přímo navazuje Vesna. Je jaro a "uprostřed rozbředlých dní / do snů a přání upírá planoucí zraky" Čarodějka. Chvíli po pálení čarodějnic, což je mimochodem zvyk, který v řadě míst u nás stále přežívá, následuje Svatojan. A po něm najednou skok --- a jsme v zimě: symbol mrazu v písni Na loukách ovšem autorovi posloužil k posunutí přírodního motivu do obecnější roviny ( "pálí mráz frází a lží / někde v nás stíny leží"). Samostatnou zmínku zasluhují dvě závěrečné písně: Beltine je výletem do jiného světa. Téma keltského svátku, v posledních letech u nás znovu oživeného, posloužilo Kočkovi k promítnutí svého poselství do moderní doby. Z poutníka, který v předchozích skladbách z povzdálí sledoval prastaré zvyky (nebo se jich dokonce sám účastnil), se najednou stává někdo ztracený v davu, který se dívá "kam se to řítí svět". Píseň by samotná nebyla špatná, i když je trochu nevýrazná a pro řadu lidí nesrozumitelná ("ví jen kde dnes uctí svůj Beltine"). V kontextu toho, co jí předchází, mi však přijde trochu zbytečná: Prošli jsme pestrou škálu zvyků a tradic a najednou jsme bezradní, jakoby bez kořenů? Naštěstí nás autor alba posílá znovu na začátek --- závěrečná Godula je zopakováním úvodní Hodovnice, avšak tentokrát zpívá Kočko sám a k němu se přidávají už zmíněné exotické nástroje. Vracíme se na začátek, avšak obohaceni o nové poznatky --- takže pohyb po spirále?

Album Hodovnice je v českém folku mimořádně odvážný a náročný projekt: svou strukturou, propracovanými aranžemi i snahou o obecné poselství. Mám pocit, že se Kočkovi povedlo většinu cílu splnit. Musí však nutně počítat s náročnějším posluchačem, zatímco "běžné folkové publikum" mu asi neporozumí. Pokud však bude Hodovnice albem určeným pro intelektuály, musí Tomáš umět přijímat i rýpavé připomínky, které se budou týkat detailů. Mne jich napadá hned několik: Proč v zádumčivém Beltinu používá rozjásané citoslovce "hop hé"? Proč se v písních, které připomínají moravský folklór, nesnaží tuto "hru na lidovost" dovést k dokonalosti i patřičným přízvukem? Proč si nedal pozor na zbytečné dvojsmysly v textech ("Noc, její spojenec" v Čarodějce zní jako gramaticky chybné "Noc je jí spojenec")? Vím, jsou to drobnosti, ale právě ony by albu pomohly k dokonalosti. Lepších momentů je na Hodovnici nesrovnatelně více než těchto drobných chybiček. Pokud bychom však hledali písně, které mají šanci zlidovět, mnoho bychom jich tu nenašli --- nejhitovější ambice má Svatojan, většinu ostatních skaldeb si (zatím) nedovedu mimo kontext celé desky představit. Ale o to možná vůbec nejde...

Milan Tesař, hudební redaktor Rádia Proglas

Slavíme

N

S

Program schůzek OHB

3. 12. --- Dramaturgie II --- Bobr

10. 12. --- Hospodaření --- Džorč

17. 12. --- Vánoce --- Hyman

7. 12. -- 9. 12. Jeskyňovíkend

Chcete i vy objevit němou krásu nádherných výtvorů přírody, ukrytou ve věčné tmě tajemných podzemních světů a dozvědět se něco o základech speleologie ? Jste ochotni na oplátku pomoci speleologům v jejich práci?

Důležité upozornění: na akci mají přednost účastníci kurzu OHB a IS pily ("brusiči"), pro které je primárně určena. V ostatních případech mají přednost ti, kteří ještě na podobné akci nebyli. Počet míst je omezen. Jedná se o netradiční a částečně pracovní akci s velmi málo strukturovaným programem (spadajícím do outdoorové sekce či "zubu").

Sraz: bude upřesněn zájemcům. Nutné vybavení: podmínkou účasti je především helma a svítilna, která vydrží svítit alespoň 6 hodin. Tolerujeme jakoukoliv ochrannou helmu s řemínkem pod bradu. Doporučené svítilny : karbidka (Petzl), "nifka", čelovka, v nejhorším baterka, která se dá pověsit na krk. Dále spacák (spát se bude na speleozákladně ČSS Tišnovský kras), přezůvky, ešus, jídlo na víkend (k dispozici je plynový sporák). Několik přileb bude k dispozici na půjčení.

Doporučené vybavení: převlečení do jeskyní (např. montérky --- jemné bahno se špatně pere), holínky, kanady nebo jiné boty, pracovní rukavice (na práci i do jeskyní), hudební nástroj, dobrá nálada,...

Hlásit se můžeš do 5. 12., nejlépe e-mailem na just@sci.muni.cz(Martin Džast Just) Předpokládaná cena je 80 Kč.

Akce Orchis

Volejbal a ringo

30. 11. -- 2. 12. Mikuláš

30. 11. -- 2. 12. Potkal tuleň tuleňe

Ano? V tom případě se na tebe těší Toni a Kolumbus

5. 12. Lampionový průvod

Zvou: Pepa, Jirka a Hyman

25. 1. -- 27. 1. 2002 Valná hromada ZČ HB Orchis

Akce příroda

7. -- 9. 12. Na svatého Mikuláše je už zima celá naše

Kde je sraz: Před bránou Toulcova dvora od 17:00 do 17:10 se svíčkou v ruce.

Jak se tam dostaneš: Spojení autobusem č. 177 od stanice metra Skalka (A) nebo Opatov (C) --- zastávka Chudenická nebo tramvají č. 22, 26 na zastávku "Na Groši".

Co s sebou: Pracovní oblečení i obutí (též rukavice), jednobarevné tričko, tenký štětec, dvě Tobě milá vykrajovátka na těsto, oblíbený čaj, svíčka, mlska, tužka, papír, spacák, šátek, hudební nástroj.

Otázky ráda zodpoví a přihlášky přijímá: Yaki --- Pavla Pazderová Merlinová, Na Doubí 25, 277 15 Tišice, telefon 0206/698 417 denně, avšak jen mezi 18:00 až 18:30. E-mail: pazdera@af.czu.cz

Těší se na tebe: Zlatka + Pavouk + Marwin + SPytlem + Yaki + Sosátko

Ostatní akce

14. -- 16. 12. Vánoční víkendovka Slunovratu

Vydej se s námi na cestu za zářivou hvězdou k Jezulátku

Sraz: 14. 12. 2001 v 19 hodin v Praze na Hlavním nádraží u Oskara, nebo později v Průhonicích v družině ZŠ.

S sebou: dáreček pod stromeček, vánoční ozdobu, svíčku, přezuvky, pracovní teplé oblečení, ešus, lžíci, jídlo na víkend, buchtu, vánoční cukroví, spacák, karimatku, hudební nástroj, 20,-~Kč na nocleh, dobrou náladu a chuť zazpívat si koledy.
 
Jízdné se proplácí.
 
Ozvěte se: Hela Mlejnková, 0776/234237 nebo 05/41249799
 
Těší se Hela, Peťulka, Drak, Marťas

14. -- 16. 12. Plumlovské plameny svíček

Dve mlade slicne lektorky, sympaticti pomocnici, spani v teple u kachlovych kamen, podzimni silueta zamku nad rybnikem a dostatek vosku...

To vse predem zajisteno.

Blizsi informace: ZC HB Modry kamen --- "Robby" ing.Robert Kuban, Resslova 2, 796 01, Prostejov, Tel: 0603/375481 nebo 0508/334868 (k zastizeni jen vyjmecne), e-mail: modry.kamen@brontosaurus.cz

19. -- 27. 1. 2002 Zimní had

Kurs je otevřen lidem od 18 let, a sice zdravým i s tělesným postižením. Kurs vychází z metodiky zážitkové pedagogiky Prázdninové školy Lipnice a ze zkušenosti Užitečného života, který má tradici v aplikaci zážitkové pedagogiky na integrovanou skupinu lidí s tělesným postižením a zdravých.

Místem konání je Horní Vltavice (Šumava), cena je 3\,500 Kč.

Více se dozvíte na: www.uzitecny-zivot.cz/zimnihad
nebo na adrese: Užitečný život, Lukáš Krump, Na hlavní 19, 182 00 Praha 8 --- Březíněves, 02/83\,910\,224, 0602/363\,141

1. 2. -- 3. 2. 2002 Valná hromada Hnutí Brontosaurus