říjen 2001

Milý čtenáři,

jupíčert

Slovo šéfredaktora

Určitě jste si všimli jistých změn v podobě Brontíka. Jak psal v úvodníku jupíčert, vzal jsem na sebe břemeno redigování našeho časopisu. Trochu se změnil vzhled, ubyly obrázky, což ale není ani tak záměr jako spíš naše neschopnost kreslit tak, jak to uměla Radka. Koncepce časopisu zůstala v podstatě stejná, protože podle mě nemá cenu měnit styl, který má již čtenář zažitý.

Uprostřed každé stránky najdete od tohoto čísla ve hlavičče název rubriky, do které patří většina článků stránky. Rubriky se většinou shodují s těmi v předchozích číslech, takže v nich snad bude snadná orientace. Ty nenazvané jsem nazval podle svého nejlepšího svědomí, takže doufám, že se názvy osvědčí. Navíc přibyly dvě rubriky, o nichž se dočtete později.

Co lze tedy očekávat? Zde je seznam rubrik, které se budou objevovat na stránkách Brontíka, i když patrně nikdy ne všechny současně (jako například i v tomto čísle):

• Úvod --- úvodník, drobky, o časopise
• Quo Vadis Orchis? --- vše o organizaci našeho článku jako např. zápisy z Valné hromady či ze schůzek Orchisu apod.
• Kde jsme byli --- asi nejdelší rubrika, v níž se budou nacházet recenze různých akcí, které jsme my či vy navštívili
• Dnem i hladinou --- v tomto seriálu naleznete vždy popis nějaké řeky, historky, které se k ní váží, možná také něco jako vodáckého miniprůvodce
• Interakce --- články převzaté z jiných tiskovin
• Pane, pojďte si taky hrát --- rubrika, věnovaná hrám, blíže viz. níže
• Slavíme --- přehled narozenin a svátků daného měsíce u nás všech, kteří máme s Orchisem něco společného
• Kalendář --- klasický seznam akcí, od toho čísla rozdělen do tří podrubrik --- Kluby, Akce Orchis, Akce příroda a ostatní akce. Akce pořádané naším článkem se nachází výhradně v podrubrikách Kluby a Akce Orchis

Teď již víte, co můžete očekávat, tak se v klidu usaďte a dejte se do čtení...

Doufám, že se vám všem bude nový Brontík líbit a pokud by vám něco vadilo, že se jistě ozvete s konstruktivní kritikou na adresu redakce.

Toni

Drobky

Tak nám zase začala škola. Teda jen některým. Už zase začíná koloběh všedního života. Co se letos na vás chystá, to se nechte překvapit, ale už teď můžu slíbit tradiční akce jako je Lampioňák a jemu podobné.

H*Y*M*A*N

Chtěl bych poděkovat Radce za to, že se starala o našeho Brontíka po dlouhé dva roky. Zároveň bych chtěl popřát novému teamu hodně úspěchů.

H*Y*M*A*N

Zkoumám zájem o případnou tulicí víkendovku. Kdo by měl zájem o účast, ať se mi ozve, abych věděl, jestli to má cenu. Taky by mě zajímalo, co byste tam rádi dělali (samozřejmě kromě tulení:-). Pište třeba na kontakty Brontíka, případně mě můžete mobilně kontaktovat na čísle 0603/300 356. Díky

Toni

Vždy ve středu!

To ráno se zdálo, že se asi ani nic zajímavého dít nebude, protože celou noc lilo jak z konve. Avšak po pozdním probuzení a vydatné snídani jim mistři dali na vybranou --- buď půjdou hledat dobrodružství, nebo mohou jít pomáhat s čištěním stájí farmáři z nedaleké vsi. To se rozumí, že i přes nepřízeň počasí bez váhání přijali první možnost.

Než se všichni patřičně obuli a oblékli, vzali si potřebné vybavení a všemožně se připravili na vše, co by se dalo očekávat, přestalo pršet a dokonce i sem tam prosvítl paprsek dopoledního slunce. Po těchto přípravách se celá skupina vydala hledat nějaké to dobrodružství, a to tak vehementně, až se polovině z nich náhle začalo nutně chtít na záchod...

Druhá polovička šla mezitím po královské cestě, když tu náhle ji dohonil rychlý královský posel. Král se prý doslechl o jejich předchozím dobrodružství a vzhledem k tomu, že pro daný úkol nenašel nikoho vhodnějšího, chtěl využít jejich služeb. Nabízené dobrodružství spočívalo v nalezení královského špiona, který byl spolu se svou krycí skupinou potulných kejklířů patrně zajat nějakým zlým čarodějěm a vězněn na jeho hradě. Dobrodruzi tedy přijali nabídku a rozhodli se hrad obsadit.

Jelikož se v družině zrovna nenacházel žádný schopný kouzelník, který by navrhl taktiku, musel se o to postarat přítomný zloděj. Avšak i přes jeho bravurní takticko-strategické plány téměř neměli naději na úspěch, což se měli dozvědět již za chvíli. Obránci totiž nelenili. Členové oslabené družiny se sice bili jako lvi a zabili mnoho zlých a zákeřných čarodějových posluhovačů, ale čarodějovy početné hordy vlastnily zbraně dosud nevídané, takže se z hradeb přivalil déšť šípů, který v řadách hrdinných útočníků rozséval smrt a zkázu. I přes tuto smutnou skutečnost však útočníci postupně zatlačovali nepřítele do útrob jeho temného hradu. Toto však bylo přerušeno zákeřným činem samotného čaroděje a jeho přisluhovačky, kteří začali temnými kouzly přivádět zpět k životu své mrtvé v týlu, kteří posléze svými zákeřnými útoky zabili několik dobrodruhů, takže ani oblíbená všudypřítomná klerička se svým magickým artefaktem "Mrkev" nestíhala všechny léčit a nakonec sama podlehla svým zraněním. Hrdinný zloděj upozornil těsně před svým vyřazením z boje, že je třeba zabít onu oživující čarodějku, což se sice někomu z jeho přátel podařilo, ale oba pak byli zasaženi zákeřnou ranou zpoza cimbuří. Situace začínala vypadat beznadějně a jistě by žádný z dobrodruhů nepřežil, nebýt toho, že se zbytek družiny vrátil z toalety. Tito čerství bojovníci si hravě poradili se zbytkem decimovaných obránců a všechny do jednoho pobili, až na samého čaroděje, kterému se podařilo uprchnout. O resuscitaci zbytku družiny se postaral jeden z mistrů a jeho léčivé lektvary.

Mistrovi se však nelíbilo, že dobyvatelé nezanechali žádné zajatce, protože nastal problém s tím, kde najít pohřešované kejklíře. Zloděj tedy navrhl, aby se prohledal celý hrad a snad je tam naleznou. Byla vytvořena pátrací skupina, kterou vedl kdo jiný, než zloděj, a která posléze našla zamčenou místnost, hlídanou jakýmsi statně vyhlížejícím žoldákem. Ten je však nechtěl pustit za žádnou cenu dovnitř, takže jim nezbylo nic jiného, než ho odzbrojit a zajmout. Za dveřmi našli zuboženého mučeného mudrce, který patřil ke hledaným kejklířům, ale byl připoután k lavici mocným kouzlem, které mohla zlomit pouze správná odpověď na hádanku, kterou mudrc řekl. Všichni se urputně snažili hádanku vyřešit, ale nikomu se nedařilo na nic přijít. Přišel na něj až zloděj, čímž kouzlo zrušil a osvobozený mudrc jim zato popsal, kde mohou nalézt zbytek kejklířů i to, kde se nalézá nejbližší zdroj pitné vody a že je hlídán hazardumilovným duchem.

Po všech těch bojích a hádankách všem pořádně vyhládlo a začali mít i žízeň, takže se několik členů skupinky rozhodlo zajít pro vodu a hrát o ni s oním duchem. Vyzbrojeni dostatkem předmětů na prohrání vyrazili. Studánku našli snadno, ducha pak ještě snadněji, protože je tam již čekal. Duch dle varování dal vodu pouze tomu, kdo nad ním vyhrál v kostkách. Štěstí však bohužel stálo na jeho straně. Vyhrával a vyhrával, voda stále žádná a už téměř nebylo o co hrát. Tu se však štěstí zlomilo a jeden z válečníků vyhrál potřebné množství vody a také něco z dříve prohraných věcí zpět, a to se vsazením pouze jedné šťastné pásky.

Po malém občerstvení byla na místo vyslána malá družinka za účelem osvobození zajatců. Inzerován byl zlý bojovník, na nějž byli vysláni tři dobrodruzi, kteří by si s ním měli poradit, ale tento zlý bojovník nečekaně mohl vyvolávat zombie. Ty si vzaly svým počtem a spoluprací s bojovníkem krutou daň. Avšak poslednímu přeživšímu se nakonec podařilo tohoto zákeřného mocného soupeře porazit a mohl se ujmout osvobozování zajatců. Nevěděl však jak na to, prohloubal tam dlouhé hodiny, než se mu podařilo přijít na to, jak je osvobodit, takže kejklíře po této urputné práci raději zavřel do hradní věže.

Hledaný špion ve skupině opravdu byl, ale odmítl jít ke králi bez svých dvou kamarádů, které čaroděj zaklel. Jednoho do ducha u studánky a druhého do nějaké příšery, která se potulovala po lesích. Pomoci jim prý může jedině dračí krev, kterou má u sebe zlý čaroděj, jenž se teď nejspíše ukrývá na místě zvaném Kazatelna.

I vydali se hledat Kazatelnu a s ní i čaroděje. Když procházeli kolem kazatelny, byla na ní připoutána jakási neznámá postava v bílém. Ta jim přátelsky řekla "Pokračujte". Tak pokračovali. Za rohem se jim to však rozleželo v hlavách a napadlo je, že by to mohl být maskovaný čaroděj. Měli pravdu. V tomto okamžiku začala být situace poněkud zmatená, čaroději se podařilo ovládnout jediného z mistrů, který nebyl na záchodě, ten zabil klerika a snažil se zabít i ostatní. Čaroděj metal různá kouzla na všechny strany, dobrodruzi sekali do čaroděje i do mistra a vůbec to byla děsná mela. Nakonec byl mistr vyřazen z boje a čaroděj zabit. Mistra se podařilo resuscitovat a čaroděje obrat o lahvičku s dračí krví.

Cesta k záchraně těch dvou byla volná. U studánky si zahráli v kostky s duchem, který se po prohře napil lektvaru a pak se proměnil zpět v kejklíře Frantu a divil se, kde je, co tam dělal a tvrdil že nesnáší hazard. S druhým kamarádem Pepou byl trochu problém. Příšera odmítala spolupracovat a dokonce svými drápy pořádně poškrábala zloděje, který se ji snažil opatrně chytit. Nakonec ji však dostihli a také odekleli.

A to už je pomalu konec tohoto příběhu. Náhle volní kejklíři se chtěli dobrodruhům odvděčit, a tak jim zahráli svou nejlepší hru. Poté se jenom jedlo, pilo, hodovalo, zpívalo a vůbec, zábava nebrala konce...

Toni

2 x Hadař z PsB Veselé bahno

Jak jsem si nerozbil hlavu

Kladka zaskřípěla, kbelík naplněný kamením se vznesl nahoru. Znepokojeně jsem sledoval jeho pohyb. Rychle jsem odhadl objem kbelíku a vynásobil jej měrnou hmotností kamení, když jsem předtím odečetl předpokládané skuliny mezi jednotlivými kameny. Dále jsem vypočetl rychlost tělesa na konci volného pádu po pětimetrové trajektorii a zmíněné výsledky dosadil do vzorce pro výpočet kinetické energie. Získanou cifru jsem vydělil předpokládanou odolností přilby, kterou jsem měl na hlavě. Výsledek byl jednoznačný. A znepokojivý.

Přitiskl jsem se do kouta vykutané štoly a snažil se být menší, ještě menší, nejmenší na celém světě. Třeba mě netrefí až se kladka utrhne, což se určitě musí stát právě teď.

Neutrhla. Jen čtvrt kila hlíny se mi sesypalo za krk a za tričko. Nevěřím svému štěstí. Kdesi vysoko nade mnou, tam nahoře nad touto zpropadenou, úzkou a hlubokou dírou zarachotil kbelík a o pár okamžiků později už tento sjíždí dolů ke mně. Koukám nahoru, do malého čtverce světlé oblohy, kterou odsud vidím. Kýbl mi přistál u nohou. Kupodivu do něj nekopnu, nýbrž disciplinovaně popadnu krumpáč a začnu znovu vydobývat centimetry jihokrasových vápenců.

Chléb svůj v potu tváře dobývat budeš? Fuj. Jaký chléb najdu v té příšerné skále? Jediné, co tu můžu objevit je strop propasti, který se se mnou pochopitelně utrhne a já zahučím pár set metrů hluboko, někam kde mě už nikdo nikdy nenajde. To teda děkuju pěkně.

Naplněný kýbl opět stoupá nahoru. Jsem moc zvědavý jestli budu mít zase takové štěstí, jako posledně...

Jak jsem se nezřítil

To snad Kleofáš nemyslí vážně! A jak se na mě ještě blbě tlemí! Pode mnou šedesát metrů volného prostoru Bezodně ladnice, propasti, že z ní jde hrůza jen od pohledu, lano na první pohled slabé a krátké a steřelé a ohořelé a vůbec zcela nedůvěryhodné, úvazky a karabiny by neudržely ani jezevčíka u boudy. A nahoru mám prý vylézt po žimarech, nic to není, nevadí, že jsem je před pěti minutami viděl poprvé v životě. Ale to mne koneckonců nemusí znepokojovat, stejně se zabiju už cestou tam.

Pomalu jsem se přehoupl přes hranu propasti. Přátelé, takový strach jsem neměl ani když jsem nesl domů v žákovské první pětku. Sice jsem se tvářil jako frajer, který tohle běžně běhá po laně v neděli po obědě, ale dušička ve mně konvergovala k nule. Šedesát metrů pode mnou. Volným pádem asi tři a půl vteřiny. Pevná skála se mi pomalu vzdalovala zpod nohou, už na ni skoro nedosáhnu... Najednou se lano zhouplo, napjalo, já zavřel oči a počítal. Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet, čtyřiadvacet. Tak a jsem mrtvý.

Kupodivu nic. Pomalu otevřu oči. Sedím v úvazku, točím se kolem vlastní osy jako Galileova zeměkoule a strašně hloupě se tvářím. Aspoň si to myslím. Kouknu pod sebe --- ó, hrůzo, díra jak do pekel. Třicet metrů široká propast, pak lano mizí v černém, úzkém otvoru, kterým vede dalších dvacet metrů. Opatrně povoluju lano v pravé ruce a čekám nějakou zradu. Kupodivu se děje přesně to, co Kleofáš říkal. Pomalu sjíždím dolů. Že by nekecal ?

Nebudete tomu věřit, opravdu jsem sjel až dolů a pak zase vylezl po žimarech zpátky. Zážitek to byl úžasný. Jen jedno mne mrzí. Když jsem se vydrápal nahoru, celý zblblý a zpocený, zapomněl jsem v té naprosté euforii zmlátit Kleofáše, jak jsem si celou cestu po laně sliboval.

Hadař

Jak šli potulní kejklíři

Byli --- nebyli jednou potulní kejklíři... třeba takhle by ten příběh mohl začínat, ale nebude, protože to bylo úplně jinak...

Oni totiž ze začátku vůbec nebyli, takže během víkendu teprve vymýšleli co a jak budou: krásné žáby a škaredí princové, láska-drogy-rock&roll nebo tradiční bojoví Pokémoni --- a nakonec zvítězil český Honza, jak šel do světa. Zbytek víkendu jsme prskali vodu a slivovici, dělali pivo a Rambovy ramena, leštili meče a sklenice, hráli na nervy a jiné hudební nástroje a kroužili zadnicemi a dalšími zbraněmi --- prostě jsme se učili vše co takové potulné divadlo potřebuje. Dvakrát až třikrát denně jsme ovšem naznali, že nastaly Špatné časy --- pro tyto krušné chvíle jsme totiž schovávali veškeré zásoby čokolády a oplatků ;o).

Po nedělní generálce jsme v pondělí jeli na Jižní Moravu, kde jsme se v Koryčanech setkali s kentaurem. Jedna půlka, Mates, byla grošovaná, měla kopyta velikosti talířů a měla nosit naše kostýmy a jídlo, zatímco druhá půlka, Mates, nosila rifle, měla nohu obvyklé velikosti a na zádech jen průměrný batoh.

Vydali jsme se na nedobytný hrad Cimburk, který jsme jen tak cvičně přepadli a málem i dobyli; to se nám však nepovedlo. Může za to patrně kotě Piškot, se kterým se --- místo bojování --- zabývala větší část kejklířek. Večer jsme za svitu loučí a později baterek vystupovali před malou skupinkou diváků v podhradí.

Ty další dny jsme postupně hráli na hradě Buchlově (málo lidí, hodně nanuků a krásné tábořiště), v autokempu blízko Buchlovic (hodně lidí, dobrá nálada, několik záchvatů smíchu za oponou a nakonec "Moucha") a v dětském táboře \/U Vlčáka . Na cestě k Vlčáku jsme se vykoupali v rybníku (přičemž jsem se smíchy málem utopila kvůli útoku chobotniček :o)) a pak jsme několik hodin chodili lesem sem a tam a hledali správnou cestu k táboru.

V pátek jsme se vrátili do Koryčan, kde jsme po rozloučení s Matesem a Matesem šli hledat tábořiště, ke kterému jsme měli popis cesty. Nenašli jsme ho, ale za to jsme našli jiné, které jsme podle domorodců prostě nemohli najít. A protože leželo na kopečku a večer se těsně za námi prohnala bouřka, tak jsme měli o zábavu postaráno --- vůbec jsme nezmokli, ale zato jsme všichni pěkně poskočili, když několik desítek metrů za námi udeřil blesk.

V sobotu jsme hráli v Koryčanském Hippocentru, každý jsme dostali oběd a podkovák a každý jsme se projeli pár koleček na koni. Pak jsme šli opékat kuřata (byl to poslední večer ;o)) a byl by to pěkný závěr, kdyby se Peťan omylem nenadechl petroleje --- večer mu bylo špatně, v neděli ráno a po cestě do Oder měl horečku. Odpoledne jsme šli na pohotovost a večer už ležel v Brně v nemocnici. To, že vdechnutý petrolej způsobuje zápal plic jsme se dozvěděli až v sobotu večer po telefonátu do nemocnice. Naštěstí to měl Peťan jen na jedné plíci, a myslím, že až tohle budeš, drahý čtenáři, číst, tak už zase bude v pořádku.

No, a co zbývá říct... Kromě toho petroleje v plících to byl krásný vandr, myslím že nám všem (deset lidí + kůň + pes) bylo fajn, i počasí se povedlo (ještě aby ne když jsem to slíbila... :o)), pěkně jsme si zahráli, a budem se těšit na příští Špatné časy... a jezte jako lidé!

Anička

Za cihlovou zídkou?

Zkus zavřít oči a představit si místnost, ve které se nacházíš. Ano, to není tak složté. Ale zkus si představit, že jdeš takto ven, nevidíš, hmatáš po stěnách, hůlkou zjišťuješ nerovnosti terénu před sebou, a to jsi ještě pořád v rámci budovy. Vycházíš ven, do nebezpečí města, všude kolem chodí lidé, které nevidíš a můžeš do nich narazit, všude jezdí kola, auta, tramvaje...

Dostaneš se na místo, které neznáš. Potřebuješ dojít k zastávce tramvaje. Ptáš se kolemjdoucího člověka na cestu. "To musíte támhle, tam odbočíte doprava a uvidíte žlutý barák, tak kolem něj pořád rovně a pak je tam taková skleněná budova banky, tak tam u ní máte tu vaši zastávku". Trpělivě musíš tomuto poradci vysvětlit, že slepý člověk nevidí ani žlutou budovu, skleněnou banku také ne a už vůbec neví, kde je támhle.

Snažíš se přejít silnici, ale nevíš kde je semafor. Hůlkou najdeš nějaký sloup, snad se opravdu jedná o semafor, ale nevíš to jistě, protože zrovna neklepe. Naštěstí se najde nějaký hodný člověk, který ti nabídne, že tě převede.

Chceš nastoupit do tramvaje. Máš sice k dispozici vysílačku, kterou se zapíná identifikace tramvaje, avšak tramvaj mlčí. Zeptáš se lidí, kteří tam stojí a čekají s tebou. Chceš nastoupit. Lidé tě tlačí po schůdcích, i když bys to lépe zvládl sám. Snažíš se jim vysvětlit ať ti nepomáhají, ale nerozumí tomu. Zakopls o schůdek. Narazil sis holeň. Ti lidé se ti snaží pomoci, ale ty bys jim přál, aby věděli, jaké to je, když nevidíš...

Jak se ti tato představa líbila? Nic moc? Ano, ale takové situace se běžně stávají. Největším problémem je špatná informovanost veřejnosti o potřebách a schopnostech nevidomých, která vede k sice dobře míněným, ale často nepříliš dobře dopadajícím akcím. Proto uspořádalo několik skvělých lidiček, kteří dělají s postiženými lidmi profesionálně a navíc se trochu angažují v našem hnutí nebo jsou to brněnští Instruktoři víkendovou akci, která nám alespoň trochu ukázala, jaké to je býti nevidomým, co všechno tito lidé dokáží a co naopak sami a bez pomoci nezvládnou.

Zkusili jsme s klapkami na očích dojít podle popisu k faře, kde jsme bydleli, uvnitř jsme si odložili a prozkoumávali celou budovu, a to i v patře, navečeřeli se a dělali další potřebné věci. Až do spaní jsme měli klapky, ale kupodivu jsme se celkem vyznali i poslepu a zvládali jsme i věci, které jsme sami od sebe nečekali... Další dny jsme hráli různé typy her, běhací, chodící, bojové, sportovní, a světe div se, i výtvarné. Dokonce jsme postavili několik domů a dvě poloviny mostu, které se k sobě hodily, a to vše samozřejmě zase poslepu. Vrcholným zážitkem byla osamocená chůze lesem podle zvukových fáborků, která však dle mého mínění byla příliš jednoduchá, protože se šlo pořád jen po cestě, místo aby se chodilo terénem. Jeden nejmenovaný sebevrah šel tuto stezku bez použití bílé (a jakékoli jiné) hole, ale i on bez problémů prošel celou cestu, aniž by se zranil.

Velmi veselé okamžiky nastávaly při mazání rohlíků marmeládou či nalévání hrnků čajem, dalším veselým momentem byl seskok jedné momentálně nevidomé účastnice ze stráně a setkání jiného účastníka v plné rychlosti se stromem. Škoda jen, že jsme měli skoro všichni ty klapky... Největší zábava však byla, když jsme pozorovali jednu nejmenovanou Aničku při jejím několikadostiminutovém záchvatu smíchu ve spacáku.

Samozřejmě byly chvíle, kdy jsme viděli, ale to bylo především ke konci, když jsme si už vyzkoušeli jezení a orientaci poslepu... Nevěřil bys, jak se liší tvoje představa, kterou získáš po projítí budovou se skutečností po prozření. Až když jsem viděl schůdky, po kterých jsme šli dovnitř a které neměly zábradlí, teprve pak jsem dostal skoro strach.

Na osobní zkušenosti jsme se mohli ptát již čtyři roky nevidomé Vlaďky a její labradorky Arči. Samozřejmě nechyběla ani agitace (věděls například, že pokud není hůl čistě bílá, ale složená z červených a bílých pásů, že s ní jde člověk, který nejenže nevidí, ale ani neslyší? No, většině z nich zbyl aspoň ten hmat...) a trocha teorie jak se chovat k nevidomým, i když ten, kdo si to vyzkoušel na vlastní kůži, takovou teorii moc nepotřebuje, protože ví, co by mu bylo nepříjemné.

Na každý pád to byla velmi, ale velmi povedená víkendovka, která měla jen velmi málo velmi nepodstatných chyb. Byla velice originální a sešla se tam fakt skvělá parta (převážně) tuleňů, takže nám bylo (nejen) při (nejen) večerním hraní (nejen) na kytaru a zpěvu velice fajn. Nejen proto doufám, že se se všemi zase někdy setkám na podobně povedené akci.

Děkuji, Nelli, Ilčo, Sluníčko, Hanko, Příšero, Obelixi i všichni účastníci

Toni

Pane, pojďte si taky hrát

jupíčert

Jméno růže

Motivace: Volně podle románu U. Eca Jméno růže. Ve středověkém klášteře, proslulém obrovskou knihovnou, dojde mezi mnichy k boji o velice vzácný exemplář Aristotelovy Poetiky, kterou svět považuje za ztracenou. Vyvrcholením řady tragických událostí je požár v knihovně. Z mnoha vzácných knih zůstávají poničená torza, které se učenci snaží zachránit. Ale staré nepřátelství již nelze zapomenout.

Pravidla: Hráči jsou rozděleni do dvou stejně fyzicky zdatných družstev představujících znepřátelené frakce v klášteře. Jejich cílem je získat, co nejvíce útržků knih rozmístěných v malém ohraničeném prostoru. (Při premiéře této hry to byla zřícenina kostela, ze kterého zůstaly pouze obvodové zdi.) Útržky jsou krátké odstavce ze všeobecně známých knížek nebo ze světové literatury rozstříhané na tři díly. Za získané útržky mohou dostat od postavy Knihovníka (organizátor) různé bonifikace: