Milí brontosauři,

Máme málo místa na úvodník, proto jen stručně:
Přejeme nám všem krátkou a stručnou Valnou hromadu!

Janča a Radka

Expedice Ecivoksob 10.-12.11.2000

Odborníci ze společnosti pro objevování Nepálu Džast, Kleofáš a Jupíčert byli pověřeni sestavením mezinárodní výzkumné výpravy, jejímž cílem bude komplexně prozkoumat tuto exotickou zemi. Do týmu bylo přijato šest specialistů. Pro ověření jejich schopností, výdrže v drsných vysokohorských podmínkách a pro stmelení kolektivu byli nejdříve vysláni na přípravnou expedici Ecivoksob. Vše začalo simulací letu indického letadla velehorami, na testovací trase Brno hl.n. - Skalice nad Svitavou. Cestou nás trápily a rozesmívaly turbulence a posádka - typicky rozvojová (letuška mužatka vnucovala cukroví, strojník marně ujišťoval o bezpečnosti letadla). Ve stanici Skalice všichni badatelé upřesnili svoji specializaci, motivaci a význam pro výpravu. Máme entomologa, bludného navigátora, specialistku kuchařku, tlumočnici, odbornici na vřelé slovo (aby výprava nezmrzla), nosiče, radioamatéra, většina z nás se účastní věhlasného kursu OHB. Zastoupené země: Česká republika, Slovensko, GB, Skotsko. Další prověrkou bylo trefování tvrdohlavého yaka, stojícího v cestě, kamenem do čela. Ale yakové, velmi podobní svíčkám, hořeli dlouho, než se je podařilo trefit. Následující přechod kamenitým brodem a hledání zprávy v lese jsme zvládli i přivázaní k dlouhému lanu. Ve tmě jsme nacvičili útěk s plnou polní výstrojí a pak šplhali do výšin až do pevnosti Boskovice. Druhý den jsme domorodcům pomohli s opravami hradu, stavbou střechy a s přemisťováním materiálu. Za to nám ukázali všechny prostory a tajné skrýše v pevnosti. Pak jsme se poprali o Nepálské jídlo Dalbat. Mnozí museli překonat počáteční šok, ale pak je směs rýže, čočky, brambor, zelí a ostrého koření neodolatelná. Odpoledne tři skupinky běhaly po hradě a hledaly různě ukryté otázky ze sedmi základních témat. Za vyřešení každé části jsme od mudrce dostali jméno jednoho orientálního boha. Jména jsme pak vkládali do hlavolamu. A protože už pěkně mrzlo, šli jsme s tím do "kotlíkárny". Nyní tibetské čajovny. Zde byla připravena též sladká žranice ze zbytků zásob. Později proběhla soutěž skupin o titul nejrychlejšího Nepálského pošťáka. S balíkem, maxibalíkem či expresní zásilkou jsme běhali do města k zámku a zpět nebo po těžší lanové překážkové dráze v lese. Pozdě večer ve starém nádvoří pevnosti nás velitelé slavnostně pasovali za členy expedice do Nepálu, předali diplom a letenku. Následovalo promítání Nepálských diáků a přiblížení cílů blížící se expedice. Ti nejodvážnější drsňáci přespali venku ve starých strašidelných částech hradu. Teď už se rozhodně neztratíme ani v Nepálu, ani nikde jinde.

Pepa
technik a likvidátor přebytečných zásob jídla výpravy

Globální oteplování

(Mezinárodní konference v Kjótu a Haagu)

Na konci loňského roku proběhlo velmi důležté setkání vědců, politiků a zástupců vlád mnoha států. Týkalo se tématu, které by se mohlo stát klíčovým pro budoucí žvot na naší planetě. Chtěl bych se věnovat této události a událostem, které jí předcházely a na které bezprostředně navazovala.
Celosvětová akce za záchranu podnebí byla zahájena na konferenci OSN v Riu de Janeiru v roce 1992. Na třetí následné schůzi v japonském Kjótu v roce 1997 došlo k významné dohodě. 38 nejvyspělejších zemí světa včetně České Republiky se zavázalo snížt emise Šesti nejdůležtějších skleníkových plynů v průměru o 5,2% oproti úrovni roku 1990. Podpis pod protokolem však ještě neznamená, že pro dotyčnou zemi se kjótský závazek stává platným. Každý stát, který dohodu podepsal, ji musí ještě ratifikovat. To však zatím učinilo pouze 30 ze 160 zúčastněných zemí. Ve všech případech se jedná o chudé rozvojové země, které jsou bezprostředně ohroženy zvyšováním mořské hladiny. Ostatní země (USA, EU) však stále odmítají protokol ratifikovat.
Součástí protokolu z Kjóta je, že stanovené národní emisní limity budou moci být za určitých okolností překračovány. Jakým způsobem se tak bude dít? Počítá se s vytvořením mezinárodního obchodu s emisemi. Každý stát, který sníží emise na úroveň nižší, než ke které se zavázal, může tuto rezervu prodat jinému státu. V praxi to znamená, že by byly vytvořeny jakési emisní kredity. Tyto emisní kredity by byly přidělovány za každý projekt vedoucí ke snížení emisí. Stát, který nedokáže snižovat vlastní emise, by si mohl nakoupit kredity od úspěšnějších zemí. Důsledkem tohoto kroku je však jen oddálení snižování emisí skutečnými znečišťovateli.
Na šesté následné konferenci v Haagu měly být dohodnuty mechanismy, jak dosáhnout stanovených met z Kjóta. V pondělí 13. listopadu 2000 bylo zahájeno šesté zasedání signatářských stran Rámcové konvence OSN o změnách klimatu. Hlavními tématy setkání se stává Mechanismus čistého rozvoje, Systém společné implementace, obchodování s emisními limity a vytvoření základních společných pravidel pro podporu, rozšiřování a zlepšování kvality "sinks". A právě toto podivné slovo se stalo předmětem sporu, sporu mezi EU a USA. Řekněme si nejprve, co vlastně znamená. "Sinks", neboli "propady" či "absorbéry" jsou jakýmisi pohlcovači uhlíku na zemském povrchu, počítáme mezi ně žvé organismy, půdu a oceány. Všechny suchozemské organické propady pohltí ročně kolem 102 gigatun (Gt) uhlíku ve formě CO₂. Toto množství představuje přibližně 14 % celkového atmosférického uhlíku. Dýcháním těchto organismů se však necelá polovina takto vstřebaného uhlíku do atmosféry vrací. Podobně oceány odčerpají rovněž na základě chemických a biologických dějů z atmosféry 92 Gt uhlíku, ale plných 90 Gt zase povrchové vrstvy vody do atmosféry vrátí.
Spor spočívá v tom, že Američané chtějí, aby se do snižování emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů započítávalo také jejich pohlcování lesy a porosty, jejichž vysazování by sponzorovali v rozvojových zemích. To by však mohlo vézt k tomu, že státy přestanou vyvíjet tlak na domácí redukci emisí a na veškeré změny v jejich vlastním dlouhodobém emisním trendu. Tento spor se ukázal natolik zásadní, že na něm ztroskotala veškerá vyjednávání. Výsledky konference pak velmi výstižně shrnul předsedající Jan Pronk: "Po velmi dlouhých diskusích a intenzivních konzultacích musíme dnes říci, že nemůžeme předložt žádný výsledek". Slova šokovala tisíce lidí v kongresovém centru, ale už je nešlo zvrátit. Tento den se stal "černým dnem pro Zemi". Náladu celého přihlížejícího světa vystihovala tři slova: šok, zklamání a vztek. Dohoda je totiž naprosto zásadní pro budoucí žvot na Zemi. Jednání bylo odročeno na květen 2001, kdy se má konat další setkání v Berlíně.
Můžeme se ptát, co vedlo ke krachu. Nabízí se hned několik důvodů. USA a ostatní státy "deštníkové skupiny" (Austrálie, Kanada, Japonsko, Nový Zéland a další) chtějí využít svých rozsáhlých lesů, a snížt tak své náklady na dodržení kvóty. Chtějí využít svých finančních možností a kupovat si levnou pracovní sílu v rozvojových zemích, kde by financovaly vysazování nových porostů. To by mohlo vést k potlačování chudoby, obnovování rovnováhy na narušených územích vykácených deštných pralesů i zpomalovaní růstu pouští. Je však velkým otazníkem, nakolik by se finance utržené za prodej emisních kreditů dostaly k rukám nejchudších vrstev a nakolik by sloužly k vedení válek mezi totalitními režmy. USA jsou naprosto jasně motivovány neochotou měnit svůj konzumní styl žvota a spotřeby. Není divu, že bojují za uznání "propadů", vždyť tyto bezpracně získané redukce by tvořily až 50% jejich závazku. Přitom právě tato světová velmoc má největší potenciál, aby umožnila mnohem rychlejší nástup moderních technologiích. Nesmíme však být hluší ani k jejich argumentům. Je pravda, že výsadbou porostu se snižuje obsah skleníkových plynů v ovzduší. Je pravda, že závazek USA je mnohem obtížnější splnit, než závazek jiných zemí. Je pravda, že pokud USA sníží svoji produkci CO₂ ať už doma nebo v zahraničí, pak skutečně dojde ke snížení globálního objemu těchto látek v atmosféře, a to právě jejich zásluhou.
Co na to Evropa? Evropa všeobecně trpí nedostatkem lesů, a tak není divu, že odmítá počítat lesy, jako aktivum. Je v tom sobecká snaha nezvýhodňovat soupeře. Je v tom však zároveň obrovský kus zodpovědnosti a předvídavosti. Evropa žádá zavádění nových technologií, úspory, lepší hospodaření, reorganizaci dopravy a další mnohem vhodnější opatření. Tato prozíravá snaha však byla odsouzena k nezdaru, právě díky hlavnímu vyjednavači Evropské Unii. EU totiž nezvládla složtá vyjednávání. Byla rozpolcená, nejednotná, nedostatečně připravená na věcnou argumentaci, nejistá. A to proti tak silnému soupeři, jakým jsou Spojené státy, je příliš mnoho nedostatků.
Co dál? Je to v rukách politiků. Jak hrozná představa! Musí opět zasednout k vyjednávacímu stolu. Před schůzkou v Berlíně se už konalo a konat ještě bude několik bilaterálních schůzek EU versus USA, aby obě strany vyřešily své rozpory ještě před sedmou mezinárodní konferencí. Jestli se to podaří, je však otázkou. Nám nezbývá než doufat. A kdo zvítězí? Asi bychom se měli připojit k prozíravým pokusům EU. Vždyť sám rozum volá přímo do nebe, jak je nesmyslné produkovat skleníkové plyny, a pak doufat, že je pohltí biomasa. Vždyť nejlogičtějším krokem se zdá přímo snižování jejich produkce.

Šlupka

Kumburk

Vzpomínám si na tu noc, jako by to bylo včera. A přitom uplynulo již skoro osm let.
Skončil další z táborů, jehož jsem se účastnil, kamarádi se rozjeli domů. A já se ještě pár dní sám potuloval po okolním, do té doby mi neznámém kraji. A jednou navečer mě náhoda přivedla do zřícenin hradu Kumburku. Ona to vlastně nebyla až tak úplná náhoda, dusný vzduch a olověná obloha slibovaly déšť a já doufal najít na hradě střechu nad hlavu.
Kumburk je hrad ztracený v lesích, zcela opuštěný v tyto první zářijové dny. Přístupová cesta se točí kolem paty mohutné, hranolové věže, postavené z pravidelných kvádrů. Ovšem z druhé strany je věž zřícená, po jejich troskách je možno vystoupit nahoru. Učinil jsem tak. Pode mnou kolmá stěna věže, kolem jenom stromy a daleké obzory. Kousek dál otvor do země, rozlámané kamenné schody. Sestoupil jsem do místnosti ve věž. Sporé světlo pronikalo malým okýnkem, spíš střílnou. Po zemi rozházené, opracované kameny, suché listí.
Venku se rozšuměl prudký liják, noc se přiblížla. Pod celtu jsem si podestlal suché listí, to aby mi nebyla zima od kamenné podlahy, rozložl spacák. Usnul jsem okamžtě.
Vzbudil jsem se do neproniknutelné tmy. Byla noc, to jsem poznal. Co mě asi probudilo ? Ležel jsem, smysly napjaté. Najednou se rozlehl kolem drásavý zvuk. Napůl smích, napůl kvílení. Strnul jsem úlekem, nebyl jsem v tu chvíli schopen pohybu. Pak ticho. Naprosté. Půl minuty. Pak se ten jekot ozval znovu. Teď už jsem vystartoval ze spacáku, popadl baterku, kužel světla projížděl stěny a výklenky kamenné kobky. Zdroj toho zvuku musí být hodně blízko. e by sova ve střílně ? Baterka ozářila kamenné ostění. Nic. A znovu ten výkřik, jako by někde za mými zády Už jsem byl úplně vzhůru, mozek horečně pracoval. Lidský hlas to není. Tak zvíře. Nějaký noční pták ? Snad sova. Skokem jsem byl venku, pár kroků nahoru na věž. Rozhlídl jsem se. Přestalo pršet, tmavé mraky rychle letěly na trochu světlejším nebi, občas probleskl měsíc. Silný vítr hučel v korunách stromů pode mnou a cuchal mi vlasy. Otřásl jsem se. Zimou. Ten hrůzu nahánějící zvuk jsem uslyšel ještě asi třikrát, vždy mi naskočila husí kůže. Ale marně jsem hledal jeho zdroj, marně jsem s baterkou prohlížel okolní hradby a nejbližší větve. Pak vše utichlo, i vítr, jen strašidelné mraky dál letěly oblohou. Vrátil jsem se do věže, ještě jednou ji prohlídl a ne zrovna pokojně usnul.
Ráno jsem hrad opustil. Za denního světla se všechno zdá jednoduché. Jistě to byla sova.
šly roky. Ale noční zvuk z Kumburku mi v paměti zůstal napořád. Dokonce jsem si půjčil kazetu s nahranými hlasy našich sov a nočních ptáků, doufal jsem takto objasnit starou záhadu. Nezdařilo se. Nic podobně znějícího jsem na kazetě neuslyšel.
A před pár týdny jsem přečetl jistou knihu a mráz mi znovu přeběhl po zádech. Autor, Miroslav Ivanov šel po stopách jedné staré kramářské písně. A objevil dávnou lidovou pověst. Hradní pán na Kumburku věznil svoji dceru, neboť ji její závistivá sestra u otce pomluvila. e prý se tajně schází s mladým ovčákem. Dvanáct let zde byla dívka jménem Meluzína zazděná, nelítostný otec sice již dávno zemřel, ale zlá sestra Kateřina držela dále svoji sestru v kumburské věž. Až jednou se jistý šlechtic pokusil Meluzínu vysvobodit, ovšem při dobývání hradu došlo k výbuchu střelného prachu. Všichni zahynuli. Od těch dob nešťastná Meluzína za nocí kvílí v troskách Kumburku.
Řeknete si pověst. Kolik takových strašidelných příběhů jsme už slyšeli. Jenže pan Ivanov ukázal, že tento příběh nebyl tak úplně vymyšlený. Na začátku 17. století patřil Kumburk Zikmundovi Smiřickému. Ten měl čtyři syny a dvě dcery - Kateřinu a Saloménu. Saloména, zvláštní jméno. Tak nezvyklé, že ji lidová pověst překřtila na Meluzínu.
Pověst v mnohém souhlasí. V Kumburské věž byla opravdu dvanáct let vězněna Zikmundova dcera. Ale na rozdíl od pověsti tou nešťastnicí byla Kateřina. Sestra Saloména se po otcově smrti ujala dědictví (dva její bratři už zemřeli, další byl příliš mladý a poslední duševně nemocný), ale nikterak nespěchala osvobodit sestru, která byla starší a statky by tedy připadly jí. Až v roce 1619 pan Jindřich Ota z Vartenberka zvaný Kulhavý Kateřinu osvobodil. Další rozdíl - oba dva toto osvobozování přežli.
Další pátrání pana Ivanova přineslo nečekané výsledky. Kateřina pohnala sestru k soudu, ovšem soud dal za pravdu Saloméně a do Jičína, kde Kateřina sídlila byla vyslána komise, která měla Kateřině opět zabavit její nově nabytý majetek a snad ji i znovu uvěznit. Kdo zapálil sklepení se střelným prachem už nezjistíme. Nepřežl totiž nikdo, kdo by vyprávěl. Možná samotná Kateřina. Jičínský zámek vyletěl do povětří s komisí i s nešťastnou Kateřinou
Náhoda přeje připraveným. Tak i panu Ivanovovi. Čirou náhodou nalezl listinu, výpověď mladého kovářského pomocníka jménem Jiří Wagner. Píše se zde, jak se Kateřina Smiřická do Wagnera zamilovala, scházeli se spolu několik měsíců. Sám Wagner z toho asi neměl velkou radost, poddaní se tehdy drželi zásady, že od pánů raději co nejdál. Nicméně tentokrát dopadl trest na šlechtičnu. Dvanáct let v kumburské věž.
Podrobovat pověst historické analýze je ošidné. Pohádkově ušlechtilí hrdinové se objeví v surovém, světském světle. Tak i tentokrát. Další podrobnosti jsem nalezl v monumentálním patnáctisvazkovém díle Augusta Sedláčka. Pán z Vartenberka neosvobodil Kateřinu pro její krásné oči a smutný osud. Již předem s ní byl domluven na sňatku a převodu poloviny smiřického dědictví do vlastnictví Vartenberků. Taky po tragické smrti Kateřiny dlouho nesmutnil. Znovu se oženil (znovu pro majetek) a to, že zřejmě nebyl nikterak mírumilovný muž dosvědčuje i jeho konec poddaní, kteří již nemohli dále snášet Vartenberkův útlak jej v roce 1625 přepadli a utloukli. Taky osvobozená Kateřina dělala nepěkné věci, krutě věznila na jičínském zámku své domnělé nepřátele, dokonce najímala vrahy na vyřešení svého sporu a sama chtěla zabít královskou komisi. Skoro si myslím, že i v tom hrozném výbuchu měla prsty taky ona. I když kdo ví Kateřina nezemřela při samotné explozi. Lidé, kteří začali odklízet trosky, ji nalezli ještě žvou. Rozlámanou, ohořelou, ale žvou. Kdyby sama sudy s prachem zapálila, musela by být roztrhaná na kusy. e by nepřímý důkaz pro Kateřininu nevinu? Nebyly pěkné poslední hodiny žvota Kateřiny Smiřické. Prosila své nálezce o trochu vody, ovšem ti, namísto služby umírající z ní ještě co nejrychleji strhali šperky a náušnice. Kateřina zemřela téhož večera.
Přes všechny tyto historické invektivy vidím před sebou stále bílou dívčí postavu, jak pláče v kamenné věž a její nářek nevnímá nikdo než mlčící stromy, studené kameny a pár opilých zbrojnošů. A stejně tak stále slyším ten noční vzlykot, který mě před osmi lety probudil v kumburské věž. Ve stejné věž, možná ve stejné kobce. A dnes už raději ani nepřemýšlím, komu tenkrát vlastně patřil

Hadař

Silvestr s medvědem 2000

Vážení známí i neznámí, všichni, kteří budete tyto řádky číst,původně jsem myslela, či spíše doufala, že se mi podaří napsat zápis ze Silvestru s medvědem najednou.Zjišťuji však, že se mi to asi nepodaří, a tak to tedy bude na několik částí. Tady vám tedy předkládám část první.

Pátek

Měli jsme se začít sjížděti a scházeti od pátečního odpoledne. Byla jsem mezi prvními, a tak když jsem dorazila ke škole, která se měla stát našim domovem na přelom tisíciletí, nenašla jsem žádný vzkaz ani účastníky. Chvilku nato se objevila další účastnice a rozmýšlely jsme, co bude dál. Pak se však objevil Siba, Bobek, zebra a ještě několik dalších lidiček. Začali jsme tedy vykládat obsah zebry. Když jsme vyložli, část nás začala uspořádávat a zabydlovat školu, tedy část pro nás určenou. Hlavně tedy tělocvičnu, ostatní šli ještě s něčím pomoci Sibovi a Bobkovi. Bylo třeba ještě něco přivésti. My jsme zabydlovali a přicházeli další lidé. Seznamování, povídání a tak. Také se prohlížely fotografie.
Průběžně nám byly udělovány funkce generalissimů, a to pro všechno možné. Generalissimové byli tedy například pro jídlo, pro komunikaci ven, komunikaci uvnitř, toalety, kulturu, zábavu, média, spánek, parcelování, místní území a jeho krásy už si je všechny ani nepamatuji, bylo jich mnoho. Zůstalo také pár prostých členů a to se docela divím. Když nastal čas pro příjezd a uvítání dalších ohlášených účastníků, byl vybrán uvítací výbor, který šel splnit své posláni. K němu se mohli přidat i ostatní, ale většině se už nějak nechtělo ven.Já jsem však s chutí šla, vždyť venku bylo docela hezky. Sněžlo a sněžlo pak i v noci.Když jsme se vrátili z nádraží, vítání a pozdravy pokračovali.
Pak jsme si posedali do kruhu a všichni se představili a dorozdalo a přidělilo se ještě několik generalissimů. Načež jsme všichni jali se obcházeti a každý se každému představovati. Měli jsme se snažti obejíti všechny v co nejkratším čase. Nevím, kolik jmen se nám při této hře podařilo zapamatovati, možná jsme si ale alespoň vyrobili správný gulášek ze všech jmen.
Další hra už nebyla tak chaotická, ale procházka růžovým sadem to také nebyla. lo o náhodu a štěstí, házelo se totiž kostkou. Každý měl nějaké číslo a když bylo hozeno posunoval se ke svému cíli, tedy snažl se pres celé kolo zpátky dostat na své místo. Nebylo to však tak jednoduché, protože na každém místě sice mohlo sedět více lidí, ale na sobě. Chudáci ti, co byli zasednuti.Tuto hru jsme nehráli až do konce. Spokojili jsme se s tím, když se do svého cíle dostalo alespoň několik z nás.
Další na řadu přišla příprava soutěžních jídel. Část z nás však nepočítala s tím, že to bude už dnes a doufali jsme, že ještě některé potřebné suroviny dokoupíme následujícího dne. Asi protože by bylo málo soutěžících, bylo nakonec určeno, že se bude soutěžt na etapy. Dnes první, zítra druhá, popřípadě ještě další podle potřeby. Ochutnávali jsme tedy dnes připravena jídla. Byla opravdu dobrá.
Pak se vzaly do rukou kytary, začalo se hrát a k tomu zpívat až do nočních a brzkých ranních hodin. Když už jsme téměř padali ospalostí, přece jen jsme se zavrtali do našich spacáčků a nechali si zdát snad krásné sny.

Olinka