O nás

Jupíčert:


    Král Hrólf Kolík řečený Kraki se však nechtěl dát připravit o vzácné poklady a přišel i s dvanácti berserky ze své družiny do Uppsaly. Adils ho přivítal naoko přátelsky, ale v síni zatopil tak, že oheň připálil hostům šat. "Hrólfe, je to pravda, že tví muži neutečou ani před mečem, ani před ohněm?" zeptal se král Adils jakoby nic. Hrólf Kolík na to odpověděl:
    "Přiložte dál jen
    V Adilsově síni,
    Kdo skočí přes oheň,
    neprchne před ním!"
Na to Kraki a jeho muži hodili svoje šíty do ohně a skočili přes ně...




Marky (Smíšek):


Rousek na Saxanu udělal podraz a přivlekl ji k psychiatrovi.
Saxana: "Dobrý den."
Psychiatr: "Tak ty prý sháníš nějaký starší ucho, jo?"
Saxana: "Ano. Kdybych ho nesehnala, tak bych tady nemohla zůstat..."
Psychiatr: "A to víš, že tady zůstaneš. Počkáš si hezky na to ouško..."
Saxana: "Ale to nesmí moc dlouho trvat, jinak se zítra ráno proměním v sovu a zmizím."
Psychiatr: "Aha. No jo, to jistě, to Sestra tě teď odvede do pokoje, víš?"
Saxana: "Vy jste moje sestra? To je váš tatínek taky netopýr, že jo?""




Míííla:


    Na ospalém anglickém venkově, na úsvitu viktoriánské éry, žije si městečko Zeď svůj poklidný život. Zeď, trochu zvláštní jméno pro vesnici. Ta naše je dostala podle impozantní kamenné ohrady, která ji odděluje od přilehlé louky. U jediné mezery ve zdi dnem i nocí stojí stráže, aby zabránily zvědavcům projít ven. Jen jednou za devět let svou hlídku opouštějí, to když se na louce koná zvláštní a neobyčejný trh.
    Tady, ve Zdi, se mladý Tristran Thorn zamiloval do krásné Viktorie Foresterové. Ale Viktorie je chladná a vzdálená - tak vzdálená jako ta hvězda, již jednoho mrazivého říjnového večera ona a Tristran vidí padat z nebe. Aby získal Viktoriinu ruku, přísahá Tristran, že najde tu spadlou hvězdu a přinese ji své milované. Je to přísaha, která vyvede zamilovaného mládence za prastarou zeď a vyžene ho do podivuhodného a fantastického světa.




Bára:


    Alenka zvedla vějíř a rukavice, a jelikož bylo v síni velmi horko, začala se ovívati, neustávajíc v mluvení: "Bože, Bože, jak je to dnes všechno podivné! A včera šlo všechno docela jako jindy. Což jsem se přes noc změnila? Počkejme: byla jsem táž jako včera, když jsem se dnes ráno probudila? Skoro si vzpomínám, že jsem se necítila ve své kůži. Nejsem-li však táž jako včera, musím se ptát, kdo u všech všudy jsem? Aha, to je velká hádanka!"




Pepa:


    "Zemřeš jenom ty," pravil. "Já se ve vítr proměnit umím."
Druhý den vystoupil chlapec na skálu, která stála poblíž tábora. Hlídky ho nechaly projít; už slyšely o čaroději, který se proměňuje ve vítr, a nechtěly se k němu přiblížit. Poušť kromě toho tvořila velkou a nepřekročitelnou hradbu.
    Zbytek druhého dne strávil tím, že se díval do pouště. Naslouchal svému srdci. A poušť naslouchala jeho strachu.
    Řeč obou byla stejná.