Po dvou letech "rozhodcovské" přestávky jsem došla k závěru, že bych letos mohla potýrat vlastní tělo a zúčastnit se tradiční akce na straně soutěžících. Zpočátku to vypadalo na poměrně pohodovou akci (vždyť se přece nenechám zničit jenom proto, aby si pak někdo navlékl zlaté trenky). Proto po ujištění, že se vážně letos jdeme jen zúčastnit, jsem souhlasila se začleněním do týmu Mejdel. Lehce jsem znervózněla, když do týmu začali přibývat ostřílení borci doplněni člověkem, co běhá maratóny a ještě z toho neumřel (to kdyby někdo chtěl po mně, abych uběhla přes 40 kilometrů, tak už byste tohle asi nikdy nemohli číst, protože bych vás maximálně mohla po nocích chodit strašit). Ve čtvrtek při posledním tréninku (ono je dobré alespoň jednou za rok trénovat, když v tom pak jdete soutěžit) jsem se dozvěděla, že Zvonci, tradiční vítězové této vrcholné akce brontosauří sportovní sezóny, nedali dohromady svůj tým a olympiády se nezúčastní. Moje nervozita velmi stoupla.
V pátek k večeru jsem sbalila všechny nezbytné věci, upevnila je na kolo a s prvními kapkami dopadajícími na horkou dlažbu jsem vyrazila do Králova Pole. Asi po kilometru jsem si vzpomněla, že jsem zanechala doma tradičního Mejdlího maskota Edmunta. Vzhledem k houstnoucímu dešti jsem však sobecky upřednostnila svoji včasnou a suchou přítomnost před maskotem, šlápla do pedálů a zvýšila rychlost. Zvláště závěrečný táhlý kopec byl dokonalou prověrkou mojí fyzické (ne)připravenosti na tento podnik.
Na místě jsem se akorát minula s Hadařem, Míšou a Jupíčertem, kteří odspěchali chystat slavnostní zahájení. Také Spytlem s mejdlí fanynkou Yaki a maskotem Kubíkem tu už byli. Později přibyla další fanynka Lucíšek, která však nemohouce předstírat pokročilou fázi těhotenství byla posléze přesvědčena týmem Supů, že jí sport jen prospěje a přešla ke konkurenci. Dále přibyli na místo Evča a Radek (už ani nevím jak). Po zahájení pak dorazila karavana z Prahy ve složení Marvin, fanynka Zlatka (ta na rozdíl od Lucíška své těhotenství předvedla tak dokonale, že ji nikdo nemístnými sportovními návrhy ani neobtěžoval), Oskar a maskot Hugo (tříměsíční nepálská doga). Naopak nedorazil Charlie, jenž ochořel neznámou chorobou. Naštěstí pobývá dlouhodobě v Praze, takže populární SARS to asi nebude, z čehož vyplývá, že do příštího roku se nám již určitě uzdraví a doplní naše řady.
V sobotu ráno jsme začali velmi brzkým budíčkem. Toni, nejvyšší organizátor, nám představil při soukromé ranní rozcvičce ohebnost svojí tělesné schránky. Nehodlala jsem se zničit již časně zrána, tak jsem jen pohodlně přihlížela ze spacáku na rozdíl od pár šílenců, kteří se pokoušeli ho napodobit. Aspoň nám ubylo soupeřů. Po snídani jsme vyrazili na hřiště. Jen co jsme tam dorazili, začalo pršet. V dešti jsme postavili hřiště a odehráli s Hadařem první naprosto šílený zápas v ringu. Necítila jsem ruce,ve druhém setu jsem ani nevěděla, kam podávám. Ti naproti to hráli asi poprvé, takže jsme vyhráli my. Pod stromy, kam zatím nepršelo, jsme se shodli se Spytlemem, že takhle vypadá oblačnost, ze které padají vytrvalé srážky. Já to viděla na hodinu, on na dvě (nakonec měl pravdu on, to bude tím Ph.D.). I přes to jsme odehráli další ringové zápasy. Byla mi zima, necítila jsem ruce a později ani nohy, brýle měla plné kapek, takže na tu tragédii jsem nakonec ani pořádně neviděla. Nesledovala jsem skóre, jenom jsem to chtěla mít už za sebou. K vlastní hrůze jsme však stále vyhrávali a postupovali až do finále. Zde jsme pak podlehli týmu Orchisu. S odstupem času mohu konstatovat, že to byly snad nejhorší zápasy v mém dosavadním životě, ve kterých ani nešlo o to vyhrát, jako spíše neublížit si (aspoň v mém případě určitě).
Volejbal jsme odehráli v tělocvičně. Bylo tam sucho a teplo, navíc všechna Mejdla tuto hru celkem zvládají, takže jsem se věnovala spíše relaxaci po prožitých útrapách a zahřívání lavičky.
Na ufobal jsme se vrátili opět do terénu, kde již nepršelo. Za svoji osobu mohu k této hře říci jen tolik, že ačkoli jsem ho již tolikrát hrála na olympiádě, stále mi nějak unikají pravidla a asi vrcholem, kterého při této hře dosahuji, je to, že se snažím neustále aktualizovat informace o tom, na kterou stranu kdo hraje.
Pak přišel běh, kterého jsem se naštěstí nezúčastnila (a v koutku historie jsme opět již tradičně vzpomenuli mé zabloudění na běžecké trati v Třebíči, díky kterému se pak Mejdla, která se tehdy účastnila olympiády poprvé v historii a samozřejmě jako vždy chtěla vyhrát, neumístila na předních pozicích). Doufám, že vám ty štafetové kolíky nepřišly moc oslizlé, ale když Hugovi se tak líbily…
Po běhu jsme kupodivu stihli ještě staronovou disciplínu přetahování lanem (vystřídala oblíbené přeskoky přes lano). Nevím jak ostatní, ale já si připadala jako pako, co na povel začne tahat za špagát a na povel zase skončí. Zde se však naplno mohly projevit naše životní zkušenosti (neboť se zvyšujícím se věkem se většinou zvyšuje i tělesná hmotnost, kterážto na rozdíl od ostatních disciplín je zde vítána a do tahacího družstva jsme s úspěchem vybírali dle tohoto klíče).
Po sečtení získaných bodů jsme shledali, že jsme asi vyhráli celou olympiádu, a přesunuli se plavat do bazénu. Zde jsem poprvé v životě na olympiádě získala místo v plaveckém družstvu (neumím skákat do vody, plavat kraula ani se otáčet na konci bazénu, což mne vždy mezi těmi, co chtějí vyhrát, spolehlivě vyřadilo). I přes tyto skutečnosti jsme rozplavbu vyhráli a postoupili do finále. Nechtěla jsem kazit Mejdlům nadšení z možnosti získat další medaili, tak jsem se radši nechala vystřídat.
Večer jsme se pak několikrát museli škrábat na šíleně vysokou a malou švédskou bednu, abychom převzali všechny vyhrané medaile (a tiše záviděli těm třetím, že mají pohodlnou, nízkou a dlouhou lavičku). Ceremoniál byl ukončen vskokem Jupíčerta do zlatých trenek (víme, že se sluší kapitána do trenek obléci, ovšem nikdo z nás si netroufal ho vyzvednout do výše, aby posléze mohl být oblečen).
Mejdlím vítězstvím jsme letos vytvořili nový brontosauří olympijský rekord. Jak jsme posléze vypočetli, našemu týmu se podařilo zvítězit při průměrném věku 28 let. Černou ovcí se stala naše maratónská posila Radek (dokonce má ještě ISIC!). Odpustili jsme mu to však, protože napřesrok ho už mít taky nebude a navíc pokud se mu v průběhu května nezavaří v těch vedrech mozek, tak se z něho začátkem června stane MUDr. A řekla bych, že ho v následujících ročnících i díky této kvalitě budeme potřebovat čím dál víc.
Závěrem bych jen chtěla poděkovat všem organizátorům, rozhodčím, Mimi Fortunae i všem soupeřům. Bylo to super a doufám, že příští rok se opět sejdeme, abychom poměřili své síly a alespoň jednou za rok se viděli. Proto Mejdla, nezapomeňte vzít s sebou fotky z raného mládí (nejlépe z akcí, které jsme spolu podnikli, ať můžeme zamáčknout slzu), všechny maskoty, fanynky a maséry a udržujte se ve formě, ať to příště moc neprojedem.
Viky
Tato stránka je součástí internetové prezentace Základního článku Hnutí Brontosaurus Orchis Brno.